Batman se vrací

Ačkoliv se z filmové resuscitace nejslavnějšího superhrdiny komiksové stáje DC Batmana stal v roce 1989 hit a šestý komerčně nejúspěšnější film historie, jeho natáčení pod dohledem studia Warner Bros. a podle neustále přepisovaného scénáře bylo pro Tima Burtona příliš stresující na to, aby se chtěl hned pustit do žádaného pokračování. K němu nakonec svolil s tím, že tentokrát si temného rytíře víc přivlastní a vytvoří film vizuálně spektakulární, temně melancholický, krutě ironický i podivnědojemný. Také ho zaujaly nové postavy.

Stejně jako v prvním díle, i tady jsou víc než sám Batman, rozpolcený mezi rolí statečného hrdiny a samotářského dědice, zajímavější jeho antagonisté. Především Tučňák, znetvořený sadista z kanálů opuštěný rodiči, kterého si adoptovali tučňáci z místnízoo. Klasičtější zloduchy zastupuje bezohledný mocichtivý podnikatel jistě ne náhodou svým jménem upomínající na představitele upíra z Murnauova němého filmu Upír Nosferatu z roku 1922, německého herce Maxe Schrecka. Někde mezi láskou, pomstou a šílenstvím se pohybuje smyslná a vzteklá Kočičí žena, Shreckova bývalá sekretářka a jedna z mála komplikovaných ženských postav z Burtonových děl.

Děj snímku pak není tak důležitý jako konkrétní osudy a stavy narušených myslí jeho (anti)hrdinů traumatizovaných setkáním se smrtí a vytlačených do kanálů, jeskyní čina střechy a ke své zvířecí podstatě. Při zobrazení jejich domova, dekadentního tlejícího velkoměsta Gotham City, se Burton se svými spolupracovníky odvázal ke strhující a vynalézavé vizuální smršti.

Přání natočit Batmana podle sebe se mutedy splnilo. Komiksový blockbuster s takovou dávkou temnoty a smutku, navíc nesměřující ke šťastnému konci, v kinech v létě 1992 ovšem utržil asi o 40 % méně než Batman. Další dobrodružství temného rytíře už natočil Joel Schumacher jako zapomenutelný barevný akční kýč.

Iva Čermák Přivřelová