Střihoruký Edward

Frankenstein (1931) Jamese Whalea (a jeho mnoho filmových odnoží) patřil mezi oblíbená díla malého Tima Burtona, jistě i pro jeho vykreslení většinové společnosti jako síly ničivější než nepochopení outsideři s nálepkou monstrum. Kromě Frankenweenie obměnil režisér filmovou verzi smutného příběhu Frankensteinova stvoření i v tomto filmu, inspirovaném postavou s nůžkami místo rukou, kterou si Burton vymyslel také už v dětství.

Edward, po smrti svého stvořitele opuštěný a nedokončený, je bytost napůl nevinná a napůl hrozivá, křehká a nebezpečná, kreativní i destruktivní. Člověk, který by se chtěl dotknout druhých, ale neví jak – čímž se podobá i kdejakému teenagerovi. Burton sám sice v mládí šikanou netrpěl, do slunného losangeleského předměstí Burbanku, které popsal jako prázdné, bez historie, kultury a událostí, ale nikdy nezapadl. Střihoruký Edward je jeho nejosobnějším i nejemotivnějším filmem. Aby ho mohl natočit, založil vlastní produkční společnost. Scenáristku, mladou spisovatelku Caroline Thompsonovou, oslovil a zaplatil sám.

Díky tomuto filmu také našel jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků. Po kasovním úspěchu Batmana si mohl vybírat z nastupujících hvězd (setkal se třeba s Tomem Cruisem). V Johnnym Deppovi, idolu ze středoškolského krimi seriálu Jump Street 21 (21 Jump Street, 1987–91), poznal spřízněnou duši. Roli staréhovynálezce dal režisér svému milovanému Vincentu Priceovi, hvězdě hororů padesátých let, s nímž se seznámil díky svému krátkému filmu Vincent a kterého obdivoval od dětství.

Příběh Edwarda se zjizvenou tváří a burtonovsky divokými vlasy vypráví o mladíkovi, jehož podivný vzhled nejdříve úhledně monotónní americké předměstí přijme jako vítanou kuriozitu – než se k němu obrátí jako k anomálii příliš narušující jeho status quo. Pohádka se tu mísí s hororem, dávné lidové archetypy s vyobrazením neuróz současné americké společnostia osobní pocity a vzpomínky s univerzální satirou kritizující netoleranci.

Iva Čermák Přivřelová