Sucho

Bohdan Sláma je jediný český režisér, který se v polistopadové éře soustavně věnuje problémům tuzemského venkova a lidí na okraji společnosti – Divoké včely (2001), Štěstí (2005), Venkovský učitel (2008), Čtyři slunce (2012), Bába z ledu (2017). Vždy šlo o autorské projekty, v nichž se zaměřil na vyloučené lokality, sociálně slabé, menšinově orientované, lidi přehlížené či jinak opovrhované, kteří mají často hluboko do kapsy, ale nikdy nepřestávají snít svůj sen o docela malém štěstí, které je často zdánlivě na dosah, ale přesto jim pořád bolestivě uniká. Jednou jedinkrát si odskočil k jinému tématu jiného scenáristy (minulá Krajina ve stínu [2020] Ivana Arsenjeva o soužití na česko-rakouském pomezí před druhou světovou válkou, během ní i v prvních poválečných letech). Sucho představuje návrat Bohdana Slámy tak, jak ho známe nejčastěji. Ocitáme se sice na jižní Moravě, ale není to idealizovaný obraz nekonečných vinic, pohostinnosti a malého ráje na zemi, je to sociální drama dvou rodin. Jedna ekonomicky zajištěná a zdánlivě úspěšná, druhá sociálně slabá a zdánlivě spokojená. Když se jejich děti po vzoru Shakespeara do sebe zamilují, začíná novodobý příběh Monteků a Kapuletů. Příběh lásky, která je stejně tak mladá jako nezralá; příběh zaťatých patriarchů, obětavých matek, (ne)nápadných predátorů i krajiny, která je stejně rozvrácená jako vztahy.

Byť se v Suchu opakují některé motivy z předešlých Slámových filmů, není sázkou na vypravěčskou či tematickou jistotu. Spíš naopak. Sedmapadesátiletý Sláma velmi intenzivně vnímá současný rozvrácený svět, snaží se pojmenovat jeho příčiny a nacházet alespoň dílčí řešení a naděje – ať už jde o ochotu víc naslouchat jeden druhému, nebo o schopnost odpuštění, jiným i sobě. Pomocníkem mu v tom byli mj. kameraman Diviš Marek a herečka Marie Ludvíková, tedy lidé, kteří se podíleli na všech jeho dosavadních filmech.

Jaroslav Sedláček