Lingui, svatá pouta

Mahamat-Saleh Haroun se svým filmem po snímcích orientovaných na otce a syny zaměřil na ženská reprodukční práva v současných afrických společnostech. Jeho film lze dokonce chápat jako ódu na jejich ochotu vzájemně si pomáhat a odolávat nepříznivým okolnostem.

Interrupční dramata neztrácejí v současné kinematografii na důležitosti. Přerušení těhotenství zůstává v současných společnostech velkým tématem a filmy často přinášejí i intenzivní, až fyzicky pociťované scény a divácké prožitky.

Například Francouzka Audrey Diwanová s oceněným filmem Událost (L'événement, 2020) ukazuje, jaké utrpení protipotratová politika přinesla (nejen) v 50. letech minulého století ve Francii. V USA se do tématu přímočaře pustil například film Nikdy výjimečně někdy vždycky (Never Rarely Sometimes Always, 2020).

Ve střední a východní Evropě existuje přelomový film s interrupční tematikou, rumunský snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 săptămâniși 2 zile, 2007), který vystřelil do popředí světového zájmu Rumuna Cristiana Mungiu. Do poválečné minulosti v Británii je zasazena Vera Drake – Žena dvou tváří (Vera Drake, 2004), film žijícího britského klasika a někdejšího hosta LFŠ Mikea Leigha.

Harounovou hrdinkou je Amina, single matka těhotné patnáctileté dívky. Drama Lingui, svatá pouta dává důraz na pospolitost, vzájemnou pomoc a vytrvalost, bez které by se Amina neobešla. Snímek ostatně otevírá scéna, ve které Amina v potu tváře dobývá ze starých pneumatik dráty na své pletené výrobky. Muži nejčastěji Amině a Marii říkají, co (ne)mají dělat.

Haroun a kameraman Mathieu Giombini se soustředí na barvy vystupující na obvykle pískově zbarveném pozadí. Kromě kritiky současné patriarchální společnosti, jež ženám upírá práva, klade film také otázku, která pouta jsou ta skutečně svatá. Náboženská, rodinná, přátelská, nebo tělesná?

Pavel Sladký