85 min. / HD file
V průběhu 80. let se i na znormalizované FAMU začaly projevovat určité tendence ve filmech, které měly velmi pozitivní vliv nejen na tvůrce, ale posléze také na československou kinematografii. Začali se prosazovat noví mladí tvůrci, kteří se nebáli žánrového filmu, ale také absurdních komedií. V rámci kinolektorátu si představíme čtyři z nich.
První tvůrkyní je Pavlína Moskalyková. Dcera slavného otce studovala katedru režie, kde zaujala již svými filmy Zatmění slunce (1984) a Ententýny (1985). My si ovšem představíme cvičení Plášť z roku 1987. Uhrančivý snímek pozoruje venkovskou ženu, která dva roky čeká, až se její syn navrátí z války. Když se po dlouhé době vrátí, chová se velmi netečně. Moskalyková bravurně zvládla vystavět dusnou atmosféru neklidu a válečného nečasu.
Druhým snímkem je reálové cvičení III. ročníku režie Potichu v režii Jasmina Dizdareviće. Ten sleduje staršího nedoslýchavého muže Fandu, který žije svůj život v přesně zaběhlých kolejích. Ty mu paradoxně naruší synův dárek z Ameriky – nové naslouchátko. Fanda se díky němu stane komunikativnější, což v jeho kolektivu není vždy žádoucí. Snímek nás opět zavede do v tehdejší době poměrně oblíbeného kolektivu železničářů, ale především přivádí na scénu neobvyklého herce – Františka Vláčila, který zde exceluje jako hlavní postava, a svým minimalistickým herectvím vystihuje hrdinovy niterní pocity.
Další dvojice tvůrců k sobě nerozlučně patří a patřila. Milan Šteindler a Tomáš Vorel spolu založili divadlo Sklep a zároveň studovali (i když ne v ročníku) Katedru režie na FAMU. Šteindler zde natočil černobílou etudu Kapr na černo (1983), která se svou poetikou naprosto oprošťuje od Sklepa. Námětem byla povídka Dlouhá míle ze sbírky Jak jsem potkal ryby od Oty Pavla. Sledujeme příběh malého chlapce Honzy, který v neutěšené krajině povrchových dolů nesmírně obdivuje svého staršího bratra, jenž zanedlouho odjíždí na vojnu, a zažívají spolu poslední „velká“ dobrodružství. Velmi umírněný styl a dobré vedení herců dělá z této etudy jednu z povedených adaptací Oty Pavla.
Tomáš Vorel přišel na FAMU s motivací dělat filmy jinak. Již před studiem natočil několik amatérských snímků a na školu si přinesl svou svéráznou poetiku a oblíbený žánr – komedii. V rámci kinolektorátu si představíme dva snímky. Ateliérové cvičení Dáreček (1985) a zároveň etudu Ing. (1985), která je předobrazem jeho celovečerní prvotiny Kouř (1989). Vorel na dobu studií vzpomíná svérázně, dle svého naturelu. Někdy smířlivě: „Škola je dobrá, protože tam člověk může dělat filmy. Natočí jich během studií skoro deset. Mohou to být poslední věci, které v životě sám natočí. Ve škole jsme se leccos dozvěděli a měli možnost to konfrontovat s praxí, jsme o pět let moudřejší a zkušenější, ale také vyčpělejší.“ A někdy poněkud nekompromisně: „Ono to vypadá ze začátku romanticky, budu filmař a umělec‘, ale filmová režie je prokletí a šílenství, a kdo je moc citlivej, tak ho to zlikviduje. (...) pro mě bylo studium FAMU ztráta několika let života (...) Profesoři nutí bezbranné žáky do svých představ a šablon, do vizí, které sami nebyli schopni realizovat. Svobodný film může vzniknout jen navzdory všem filmovým školám.“
Jan Jendřejek
