Super Street Fighter

Není náhodou, že Super Street Fighter otevírá záběr na fiktivní plakát 42. dílu série Fight Back to School Stephena Chowa – a to v roce 2043. Velmi otevřeně totiž navazují na stejnou tradici nonsensové komiky označovanou v Hongkongu jako mo lei tau. Wong Jing, komediální legenda s více než stovkou režijních zářezů, v Super Street Fighter vrství jednu absurdní citaci za druhou a s elegancí videoherní mlátičky kombinuje tělesný i slovní humor, formální uvědomělost a hravou reflexi žánrových konvencí. Ostatně rámec videoherní adaptace tu slouží hlavně jako trojský kůň, v němž se skrývá brilantní parodie na středoškolské filmy.

Základní východisko vyprávění tvoří neoficiální adaptace videohry Street Fighter, v níž Wong Jing sice mění jména postav, ale naprosto bezskrupulózně přebírá jejich videoherní vizáž, gestikulaci i populární útoky. Skrze videoherní sci-fi – které se ještě v prvních minutách tváří jakžtakž vážně – propašuje na plátno neuvěřitelnou středoškolskou komedii, v níž superhrdinové hledají lásku a pomáhají ústřednímu loserovi zlepšit společenský status ve škole. Mimoto zvládne Super Street Fighter citovat Terminátora (TheTerminator, 1984), Ducha (Ghost, 1990) s Patrickem Swayzem, sérii animovaných filmů Dragon Ball (Deuraegon bol), proložit vyprávění muzikálovým číslem i několikaminutovou adaptací arkádového Maria. Právě v neuvěřitelné kadenci gagů a referencí tkví jejich největší síla.

Ve hvězdném ansámblu se potkávají idoly i veteráni hongkongského filmu – Andy Lau, Aaron Kwok, Simon Yam i Jacky Cheung. Super Street Fighter naplno demonstruje rozvernost i žánrovou sofistikovanost hongkongské komedie, kde se ani největší hvězdy neberou vážně – a čím slavnější, tím ochotněji se sebou nechají zametat. V případě Jackyho Cheunga doslova!

Dan Krátký