Bába z ledu

V zatím posledním snímku režiséra Bohdana Slámy sledujeme rodinu, v níž už na první pohled něco nefunguje. Ivan je úspěšný, jeho bratr Petr podstatně méně, oba si ale nárokují čas a služby své ovdovělé matky Hany. A ta se sama omezuje, jen aby jim vyhověla.

Bába z ledu je i film o rituálech. Oba synové jsou podle režiséra příznakem toho, že v naší moderní společnosti chybí nějaký rituál přechodu k dospělosti. Založili sice už vlastní rodiny, minimálně ve vztahu k matce se ovšem pořad chovají dětinsky. Myslí si, že mají právo na všechno, neumějí se ničeho vzdát, chybí jim pokora.

Jakýmsi očistným rituálem si musí projít také Hana, aby získala respekt své rodiny i sebe sama. Prostředkem Haniny emancipace se stane koupání v ledové vodě, kterému začne propadat, když se u Vltavy náhodou pozná s partou otužilců v čele se svobodomyslným Broňou.

V Bábě z ledu podobně jako ve svých předchozích filmech Sláma občas přitlačí na komediální strunu, zároveň dává prostor i obrazům, na něž nejsme z české kinematografie úplně zvyklí –například nahým, věkem už poznamenaným tělům Hany a Broni při sexu.

Bohdan Sláma představuje nejvýraznější postavu současného českého sociálně-kritického filmu. Dokázal to už tituly Divoké včely (2001), Štěstí (2005), Venkovský učitel (2007) či Čtyři slunce (2012). Ani v Bábě z ledu se nebojí obecnější kritiky, konkrétně odsudku čím dál rozšířenějšího narcisismu ve společnosti, který zde reprezentují oba synové. Právě Hanina revolta proti nim připadá režisérovi, dle jeho vlastních slov, zdravá. Jak Sláma prohlásil v rozhovoru pro Salon Práva: „Onen vzrůstající narcisismus je podle mě pro společnost nebezpečnější než všechna ta možná vnější ohrožení, o kterých se teď tak mluví. Skloňuje se náboženství, rasa a já nevím jaké jinakosti, ale pravda je, že ta největší neštěstí se rodí z našeho vlastního sobectví.“

Zbyněk Vlasák