Štěstí

A je třeba říci, že Štěstí působí dodnes z celé Slámovy autorské filmografie z filmového hlediska nejfunkčněji a nejpevněji. Opírá se především o dobře napsané postavy a lakonické, autentické dialogy, poetickou kameru Diviše Marka, který dokázal zachytit zvláštní studenou atmosféru Mostecka jako součást životů aktérů příběhu a nebývale přesvědčivé herce v hlavních i vedlejších rolích.

Teta Zuzany Kronerové je svobodomyslná duše, která se vzpouzí jakýmkoliv společenským imperativům. Bude radši živořit v polorozpadlém hospodářství, než by se nechala vsadit do škatule paneláku a hrát si tam na štěstí jako všichni ostatní obyvatelé regionu. Sláma spolu s Markem své „hrdiny“ nevzrušeně sledují a nechávají více a více zabředávat do bezvýchodnosti svých vlastních životů zacyklených ve špatných rozhodnutích. Jestliže bývají některé Slámovy filmy (zejména ty pozdější) obviňovány ze sociální kýčovitosti, v případě Štěstí se mu daří tuto hranici nepřekračovat. Kroky jeho hrdinů jsou sice často nelogické a všudypřítomného zmaru je někdy až přespříliš, ale to se v životě nevylučuje. Navíc postavy nepůsobí jako karikatury (jak tomu bylo u Divokých včel, 2001), oceněné herecké trio podává skutečně silné, dramatické herecké výkony a překvapí i některé další, nezvykle tlumené kreace ve vedlejších rolích (Polívkův Souček).

Sláma své postavy štěstí najít nenechá, to je asi nepřekvapivé. Přestože se nedokáže vymanit ze stereotypu svého typického filmu, má Štěstí zjevně mnohem větší stylistické kvality než jeho ostatní snímky. V roce svého uvedení mimo jiné překvapivě zvítězil na prestižním Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu, v roce 2006 se mu pak dostalo po uvedení do tamních kin vstřícného kritického přijetí v Německu. „Není to žádná alkoholická postkomunistická chaotická elegie,“ píše například deník Süddeutsche Zeitung, podle kterého je Štěstí filmem české nové vlny s šarmem Pana Tau, s kouzlem srdečnosti a s citem pro atmosféru. Trefnější charakteristiku se mi nikde nepodařilo dohledat.

Aleš Říman