Sex, lži a video

Prvotina Stevena Soderbergha Sex, lži a video zapůsobila jako bomba a v podstatě překreslila filmovou mapu. Nejen svými filmařskými kvalitami a břitce pojatou tematikou milostných vztahů, ale především díky tomu, co se dělo po jejím premiérovém uvedení na Festivalu amerických filmů v utažském Park City (pozdějším Sundance). Snímek tam sice dostal „jen“ Cenu diváků, ovšem v zákulisí se strhla nelítostná bitva o jeho domácí práva, kterou nakonec vyhrál malý, ale agresivní distributor Miramax. Původní pozvání do Čtrnáctideníku režisérů v Cannes se změnilo na kýžené místo v hlavní soutěži, v níž film nečekaně zvítězil. Následující komerční úspěch, při kterém svou roli sehrál také chytlavý název, přímo pomohl prestiži utažského festivalu a distribuční firmě Miramax, ale hlavně otevřel dokořán dveře dalším začínajícím tvůrcům, neboť filmové společnosti zavětřily lukrativní zisky tam, kde je předtím nehledaly.

Navzdory výmluvnému titulu si voyeuři na své nepřijdou. O sexu a dalších příbuzných věcech (masturbace, impotence, frigidita) se tu hlavně mluví. A jsou to hovory velmi upřímné. Grahamovo přiznání, že si ke svému uspokojení zaznamenává na video zpovědi žen o jejich intimním životě, protože není schopen sexu s partnerkou, razantně změní vztahy mezi čtyřmi hlavními postavami.

Soderbergh údajně svůj scénář napsal během pouhých osmi dnů na podzim 1987. Měl sice zkušenosti jen s natáčením koncertního dokumentu skupiny Yes, ale poměrně rychle se mu podařilo sehnat finance, i když musel kvůli nim ustoupit od původního záměru natočit film černobíle. Když šestadvacetiletý režisér přebíral v Cannes Zlatou palmu, tak smutně poznamenal: „Odtud už asi vede cesta jen dolů.“ Možná ho k tomu přiměla vzpomínka na Orsona Wellese, který zažil podobný raketový vzestup v témže věku, když natočil Občana Kanea (Citizen Kane, 1941), ale jeho slova se nakonec nenaplnila.

Michael Málek