Měsíc je můj otec

Dvanáctiletý Toma žije se svou babičkou. Ve škole čelí šikaně, mezi spolužáky je neoblíbený a celá situace nakonec vyústí v jeho vyloučení. Když se vrací domů, čeká na něj překvapení – po deseti letech se znovu objevuje jeho otec Nemo, kterého Toma naposledy viděl jako dvouletý chlapec. Nemo strávil poslední roky ve vězení, nyní se však pokouší napravit zpřetrhané rodinné vazby a získat synovu důvěru. Společně se proto vydávají do odlehlé rodné vesnice v kavkazských horách.

Během společného víkendu sice oba více mlčí, než mluví, přesto Nemo syna postupně zasvěcuje do pravidel přírodního světa. Toma se učí honu na jeleny a dozvídá se tajemství svého otce. Brzy se ukáže, že některé stíny, před nimiž se Nemo snažil uniknout, jsou stále nebezpečně blízko. Vydává se tedy se synem opět na cestu a mezi oběma vyrůstají první náznaky vzájemné důvěry.

V jádru dramatu, zasazeného do Gruzie v přelomovém roce 1991, stojí komplikovaný vztah otce a syna, formovaný spíše vzpomínkami a absencí než sdílenou zkušeností. Jak napovídá název filmu, částečně autobiografický příběh pracuje s otcovskou figurou jako s ambivalentním mýtem dospívání. Otec zde není konkrétní člověk, ale také symbol, který přesahuje hranice materiální přítomnosti.

Režisér Georgij Ovašvili se v pozvolném filmu spoléhá spíše na vizuální a emocionální komunikaci s divákem, zatímco dialogy ustupují do pozadí. V kavkazské divočině díky kameře Christose Karamanise mizí tradiční představy o času a prostoru, realita se ve snímku mísí se snovými představami. Film se tak ve výsledku stává silným smyslovým prožitkem téměř fyzické povahy.

Julie Šafová