Nezdolný

Byl to zejména masový úspěch Rájova prvního snímku u domácího publika, co mladého režiséra přesvědčilo opustit post komerčního ilustrátora a stát se profesionálním filmařem. Přímo se nabízelo využít trvalého zájmu o autobiografické prózy Bibhutibhušana Bandjopádhjáje a na plátno převést také druhý díl s názvem Nezdolný, jenž mapuje Apuovy osudy v období dospívání.

V prvním obrazu filmu Nezdolný konečně vidíme Indii z okna vlaku, kterou Apu v předchozím díle sledoval jen zvnějšku. Jeho rodina míří do svatého města Váránasí, kde se otec Harihar plánuje uplatnit jako duchovní. Tragická událost však hrdiny brzy přiměje k návratu na venkov. Apu, který měl původně kráčet v otcových šlépějích, přesvědčí svou matku, aby mohl začít navštěvovat místní školu. Když během inspekce citlivě odrecituje báseň o krásách Bengálska, poprvé se projeví jeho básnické schopnosti.

Jádrem druhého dílu trilogie je proměna hlavního hrdiny z venkovského chlapce v mladého muže, žíznícího po vědění. Právě stylem vyprávění, připomínajícím klasický bildungsroman, byl Nezdolný Evropanům bližší než Žalozpěv stezky. Kritika v té době opět chválila především Rájovu schopnost natočit hraný film s kvalitami dokumentu. Nezdolný vyniká také bohatou symbolikou, která však pro publikum za hranicemi režisérovy vlasti není na první pohled čitelná.

Nezdolný byl premiérově uveden v říjnu roku 1956 a indické publikum jej zdaleka nepřijalo s takovým nadšením jako první díl. V září následujícího roku se však snímek promítal na MFF v Benátkách, kde nečekaně získal Zlatého lva za nejlepší film. Porota v čele s Reném Clairem tak stvrdila prominentní postavení Satjádžita Ráje mezi současnými filmaři, jehož druhý počin se stal prvním – a nadlouho také posledním – indickým filmem vyznamenaným takto důležitou cenou.

Jan Bergl