Zvířecí láska

Ve filmu vystupuje různorodá sestava lidských i zvířecích postav: žena bydlící v bytě plném psů adoptovaných z Řecka, rozvádějící se pár, jenž ventiluje své frustrace francouzskému buldočkovi, nebo muž bez domova, který žebrá o peníze na jídlo za pomoci roztomilého králíka. Většinu aktérů pojí skutečnost, že se nacházejí v tísnivé sociální situaci, ať už se potýkají s nezaměstnaností, nebo zrovna opustili vězení. Často tak čelí obtížnému rozhodnutí, jestli mají zrovna zaplatit veterináře, účty nebo nákup.

Domácí mazlíčci zde svým majitelům poskytují podporu, které se jim odjinud nedostává. Protagonisté jsou natolik izolováni od většinové společnosti, že v jejich životech zvířata zastupují roli přátel, terapeutů, ale také partnerů – a to možná i v tom fyzickém smyslu. Zoofilní akty sice nejsou nikdy vyobrazeny explicitně, ale některé ze scén, v nichž se páníčci mazlí se zvířaty, balancují na velmi tenké hraně.

Přestože hrdinové zvířata milují, jejich zacházení s nimi místy hraničí s týráním. Ne vždy mohou svým mazlíčkům nabídnout dostačující zázemí: velká psí plemena chovají uvnitř stísněných bytů, z ekonomických důvodů málokdy navštěvují veterináře a v některých případech doslova nemají prostor, kam zvířata uložit. O tom, v jakém stavu psi žijí, vypovídají hlavně výmluvné záběry, kde vystupují sami. Pozorujeme, jak zoufale vyjí venku v zimě nebo jak jsou nehybně přivázáni na místo příliš krátkými vodítky, jako by byli součástí dekorativních zátiší.

Pocit neklidu je ve vícero okamžicích umocňován také strukturou vyprávění. Výjevy z bytů a zverimexů jsou prokládány scénami, kde aktéři nahlas předčítají noviny: od nabídek zvířat k adopci přes manuály, jak se správně starat o psa, až po inzeráty nabízející netradiční sexuální zážitky. Není tedy divu, že po zhlédnutí Seidlova filmu německý režisér Werner Herzog prohlásil, že se „ještě nikdy v kině nepodíval do pekla takovým způsobem“.

Ema Fischerová