Před maturitou

Vančurův film Před maturitou je neprávem zapomenutým klenotem meziválečné československé kinematografie z počátků zvukové éry. Jeho režisér se filmu obdivoval od počátku dvacátých let a na rozdíl od většiny svých kolegů a státníků hned od počátku tušil, že pohyblivé obrázky nejsou jen pouhou módní atrakcí, že půjde o prostor pro nové, odvážné umělce schopné vyprávět kombinací slova a obrazu.

Ve svých experimentálních textech se snažil propojovat filmové a literární techniky, obmýšlel film teoreticky, pokoušel se i o plnohodnotnou filmově-kritickou reflexi soudobé produkce. A v počátku zvukové éry se s odvahou sobě vlastní pokusil i o filmovou režii, když se chopil scénáře Josefa Neuberga a z dobrého textu se pokusil udělat moderní evropský film. Neuberg, jedna z nejopomíjenějších postav československého filmu (schválně se podívejte, co všechno napsal, a to se ještě nedoberete výčtu jeho činnosti v němé éře, kdy jako – dnešní mluvou – ghostwriter pracoval především pro Rovenského s Innemannem), vystavěl své drama na konfliktu vždy dvou charakterů ze světa učitelů a žáků soudobých gymnázií. Jeho studenti Šimon a Kafka a profesoři Kleč a Donát jako by byli vzájemnými charakterovými odrazy v zrcadle. Ale teprve Vančurova režisérská explikace brilantně otevřela tragikomický potenciál příběhu. Jakkoliv se i v režijní úloze opře o zkušeného řemeslníka Innemanna, je to zjevně on, kdo vede herce k prostému realismu jejich výrazu, kdo se soustředí především na audiovizuální složku filmu složenou z obrazu a ruchu a nepodřizuje ji v počátcích zvuku umluveným, nadužívaným dialogům, jak bývalo bohužel špatným zvykem.

Heller se tentokrát o práci podělil se svým váženým kolegou, ale zároveň mnohaletým konkurentem Václavem Víchem, který měl na starosti exteriéry. V ateliérových scénách Hellerův rukopis bezpečně poznáme. Jeho invenční kamera se nebojí pohybu, pracuje s významotvornými detaily, dokáže pomocí stínů vykreslit duševní rozpoložení postavy. Postavu Kleče nevytvořil jen skvělý Jindřich Plachta (navíc odvážně obsazený proti typu), ale spolu s ním i Hellerova fotografie.

Aleš Říman