C. a k. polní maršálek

Neuplynulo ani sedm měsíců od chvíle, kdy mohli čeští diváci poprvé v kinech zaslechnout slovo v češtině (ačkoliv Tonka Šibenice, 1930, byl prakticky němý film, dodatečně ozvučený v pařížských ateliérech, navíc byl poněkud neuměle doplněn o samostatný výstup před filmem složený ze dvou natočených písní Karla Hašlera), a zvuková éra českého filmu odstartovala naplno. Od září 1930 se do Vánoc objevily v kinech hned čtyři další zvukové filmy. Zatímco melodramata Když struny lkají a Za rodnou hroudou byla problematická jak z diváckého, tak kritického hlediska, Lamačův Maršálek i Innemannova Fidlovačka se setkaly s nesporným úspěchem. Lamačovi se dokonce hned na počátku zvukové éry podařilo zaznamenat nezpochybnitelný komerční úspěch, film byl v Praze promítán ještě 22 týdnů po premiéře a přilákal přes čtyři sta tisíc diváků! Diváci si ihned zamilovali představitele hlavní role, známého kabaretiéra a divadelního komika Vlastu Buriana, jehož talent se v němém filmu nemohl tolik rozvinout. Burian, vynikající herec a zpěvák se specifickou dikcí, na sebe díky paralelně uvedené německé verzi snímku upozornil i v německy mluvících zemích. Právem. Na plátně doslova září, zejména od momentu, když se poprvé obleče do maršálkovské uniformy, se z něj stane skutečný středobod celého filmu.

Roli mu napsal na tělo všestranný bohém a fascinující umělec Emil Artur Longen. Přes dosti vyhrocené spory, které provázely jeho angažmá v Divadle Vlasty Buriana, lze říci, že to byl právě on, kdo z něj učinil nekorunovaného krále komiků (mimochodem, stejnojmenný román volně inspirovaný principálovými osudy publikoval už v roce 1927…). Vždyť z jeho předloh vycházely i filmy Anton Špelec, ostrostřelec, 1932, Funebrák, 1932, Pobočník Jeho Výsosti, 1933, či Nezlobte dědečka, 1934. Na všech se podílel také Otto Heller. I díky jeho a Lamačově obrazové a vypravěčské invenci je pozoruhodné sledovat Maršálka jako přechodový film, ve kterém se jeho tvůrci snaží najít nové patřičné prostředky spojené s nástupem zvuku, ačkoliv stále ještě zcela neopouštějí estetiku filmu němého.

Aleš Říman