Grisgris

Čadský režisér Mahamat-Saleh Haroun, jedno z nejpřednějších jmen afrického filmu současnosti, studoval ve Francii, a to nejenom film, ale také žurnalistiku. Některé jeho filmy, nejen dokumentární, svědčí o tom, že si tvůrce hledá témata v jistém smyslu i jako novinář. Vybírá si témata ze současné (především čadské) společnosti se společenským přesahem a specifické lidské příběhy, které ukazují potíže lidí pod materiálním nebo politickým tlakem. V jádru jednoduché zápletky natáčí obvykle s důrazem na všednost, která je provází, a bez křiklavých efektů.

Svůj pátý celovečerní film Grigris Haroun uvedl v hlavní soutěži festivalu v Cannes a je jedním z mála subsaharských tvůrců, kteří se do této elitní sestavy dokázali nejen dostat, ale také s dalším dílem vrátit. Harounovy filmy včetně Grigrise jsou známé i v Česku díky uvádění na MFF Karlovy Vary.

Pětadvacetiletý Souleyman, hlavní hrdina filmu, má při veřejném vystupování a obecně pro štěstí přezdívku Grigris. Navzdory ochrnuté noze totiž vystupuje jako tanečník a sklízí obdiv svého publika. Jeho nevlastní otec se ale ocitne v nemocnici a nová přítelkyně Mimi čelí neúctě, protože je prostitutka. Grigris chce pomoci oběma, a tak se připojí ke skupině pašeráků benzinu.

Režisér Mahamat-Saleh Haroun ve filmu Grigris kombinuje pašeráckou krimi a drama o člověku s handicapem a odlišností. Svůj snímek čadský tvůrce vystavěl kolem skutečného tanečníka Souleymana Démého, který ztělesnil hlavní roli. Ve vedlejších úlohách ale pamatoval i na stálice mezi svými spolupracovníky.

Zahraniční recenze po světové premiéře sice nepovažovaly film za nejvýznamnější položku režisérovy filmografie, ale vyzdvihly autentické taneční sekvence a charisma Souleymana Démého, které v sobě mísí naivitu, přitažlivost a odhodlání. Podobně kvitovaly posílení ženské perspektivy. V tomto ohledu Haroun později ještě výrazněji navázal zatím nejnovějším snímkem Lingui, který retrospektiva na LFŠ také uvádí.

Pavel Sladký