Olympia: Oslava krásy

Jestliže první část Olympie křísí odkaz starověkého Řecka, ta druhá rámuje sportovní zápolení návratem ke zcela prapůvodnímu způsobu existence: harmonickému životu člověka v přírodě, životu prostému, takřka rajskému. Idyličnost těchto výjevů je nesporná. V kontextu nacistických her ale sugeruje něco temnějšího: že nadvláda některých národů a etnik je otázkou přirozenosti, že odpovídá řádu bezmála věčnému a univerzálnímu.

Lze se na to dívat ještě jinak. Úvodní tréninkový běh prosluněným lesem, následovaný saunováním nahých osvalených mužů, nás připravuje na přesun mimo berlínský stadion: směrem k pastvinám a vodním plochám, na mimoměstské stezky a trasy, kde se odehrávají další, často týmové olympijské sporty, jízda na koni či bicyklu, pólo, moderní pětiboj. V porovnání s atletickými disciplínami zde o to více vynikne zmíněný rozptyl jedinců v anonymní kolektivy a masy. Emblematická je v tomto směru sekvence skoků do vody, jež vrcholí extatickou montážní studií akrobatického, rytmicky sladěného pohybu. V tmavých siluetách nakonec nejsme schopni rozpoznat jednoho člověka od druhého; všichni splývají v tentýž ideální vektor.

Ohlašovaná přirozenost filmu se zde vyjevuje jako iluzorní konstrukt nejen z ideových, nýbrž také estetických důvodů. Vzhledem k těžkopádné a hlučné filmařské technice nebylo možné zachycovat zvuk přímo na lokacích. Různé ruchy, dusot běžců i koní, ryk diváctva, stejně jako údery náčiní tak byly převážně vytvořeny ve studiu a domíchány postprodukčně. Ačkoli jde tedy o film technicky vzato zvukový, skladbou záběrů a kompozicí scén stále vychází z němé kinematografie. Jen místo městské symfonie dostáváme v Oslavě krásy symfonii tělocvičnou. Potměšile přitom můžeme znovu sledovat chvíle, v nichž se vytoužená árijská svrchovanost hroutí: když míček v utkání pozemního hokeje jako splašený projektil skáče mezi zkříženými hokejkami nebo když německý oficír přes veškeré úsilí padá ze svého koně do vodního příkopu.

Ondřej Pavlík