Riefenstahl

Když tvůrci tohoto dokumentu získali přístup k pozůstalosti Leni Riefenstahlové, objevili osobní archiv, jehož některé části byly pečlivě organizovány a jiné naopak ponechány ladem. Jako by se přední umělkyně nacistického režimu rozhodla kurátorovat a tím pádem kontrolovat svůj odkaz: uspořádané věci stojí za zmínku, neuspořádané ne. Řád patřil mezi ústřední ideály hitlerovského fašismu, Riefenstahlová jej ctila i v dokumentaci vlastního života. Je tedy fašismus jen politickou ideologií, která se projevuje veřejně a kolektivně? Anebo fašismus skrze zdánlivě apolitické principy, jako je právě řád, vstupuje do méně viditelných sfér, individuálních či estetických?

Předností snímku Riefenstahl je, že nepřistupuje na podobnou obsesi pořádkem a uhlazenou strukturací. Rozporně vnímanou filmařku, kterou poválečná média hnala k zodpovědnosti a běžní Němci mnohdy potichu uznávali, nahlíží jednoznačně kriticky. Nepřekládá ale definitivní pohled na její kariéru či soukromí, ani se ji nesnaží vtlačit do pozice odsouzeníhodné zločinkyně. Spíš prozkoumává skuliny v její úzkostlivě opečovávané personě, ponechává řadu asociací na úrovni náznaku a fascinovaně hledí na její tvář, grimasy a afektovaná gesta, jež s postupujícím věkem jen nabývají na grotesknosti.

Látku, jež se postupem času proměnila v nudné kurikulum, oprašované především nekonečným sledem didaktických televizních pořadů, tento film znovu zživotňuje a nenápadně posouvá novým směrem. Je krása pouze záležitostí estetiky a umění, anebo coby obecnější ideál vždy vyrůstá ze společenských a kulturních podmínek? Může nacismus souviset s narcismem? A nepřicházíme v usilovném pracovním zápalu o další, pro život však nezbytné vrstvy lidskosti? Podobných otázek Riefenstahl vzbuzuje nespočet a také proto je nezbytným průvodcem v aktuální debatě o fašismu a jeho všemožných maskách.

Ondřej Pavlík