Na kometě

Literární scénář byl schválen už v prosinci 1967, přesto se natáčelo až po invazi vojsk Varšavské smlouvy v první polovině roku 1969 a k premiéře snímek dospěl v říjnu roku 1970, čtyři měsíce před Procházkovou předčasnou smrtí. A jak se za těch několik let výrazně změnilo celospolečenské klima, tak dostal jiné (a mnohem hlubší) významy i zdánlivě prostý Procházkův a Zemanův příběh.

Pohádková moralita o tom, že člověk není ani zdaleka dokonalý a jenom ušlechtilý se mohla velmi jednoduše v očích diváků nezáměrně proměnit v metaforu zkušenosti, kterou Československo čerstvě nabylo. I proto film československými kiny spíše proletěl, rychlostí patřičnou svému názvu, a odpovídající kritické odezvy se mu prakticky nedostalo. Několik krátkých recenzí v dobovém tisku se věnovalo téměř výhradně formálnímu provedení filmu, přičemž téměř unisono vyčítaly Karlu Zemanovi repetitivnost, s níž přistoupil ke zpracování verneovského námětu. O obsahu nepadlo ani slovo, pochopitelně ani o Procházkovi, který se stal již na jaře 1970 terčem nevybíravé kampaně spojené s uvedením lžidokumentu Svědectví od Seiny, jehož jediným cílem bylo Procházku v očích jeho čtenářů, diváků a příznivců očernit a lidsky zničit.

Přitom Na kometě je zralý film nejen po stránce technické a trikové (Karel Zeman měl k dispozici barevný materiál a opět se toužil přiblížit rytinám Édouarda Rioua a Léona Benetta, kterými byla ilustrována původní vydání Verneových románů). Na jedné straně jde o nostalgickou, pohádkově snovou vizi o lásce a naivní víře v lidský rozum, na straně druhé o břitkou satiru vysmívající se malicherným mocenským sporům, jež na planetě Zemi či jejím úlomku (na krátko) utichají pouze ve smrtelném nebezpečí, aby mohly začít nanovo, jakmile se z něj nepoučitelný tvor jménem člověk oklepe. Procházkovi se ve výborně pointovaných dialozích podařilo zachytit tragikomickou lidskou malost opravdu velmi výmluvně. Přesto nad lidmi zjevně neláme hůl, zjevně mu stačí se nad jejich chováním pousmát. V tom se film chová typicky zemanovsky, stejně jako při procesu adaptace Verneovy předlohy. Jako by si Zeman dokázal podmanit byť sebeoriginálnější literární talent (Hrubínův, Kainarův, Brdečkův, Juráčkův či Procházkův), nebo lépe řečeno využít jej k rekonstrukci světa vnímaného lačně, dětskýma očima. Světa, v němž ještě bylo místo pro lásku, spravedlnost, hrdinství a snění.

Aleš Říman