Faraon, divoch a princezna

Legendární francouzský animátor Michel Ocelot se proslavil debutovým celovečerním snímkem o statečném africkém chlapci Kirikou (Kirikou et la sorcière, 1998). Znám je také pro svá fantazijní epizodická díla, jako Princové a princezny (2000) či Pohádky noci (2012), v nichž vypráví pohádky napříč světadíly i historickými obdobími. Jak Ocelot poznamenal, skutečný vypravěč musí umět vyprávět více než jeden příběh.

Jeho nejnovější snímek Faraon, divoch a princezna (2022) je souborem tří kratších pohádek spojených průvodní figurou vypravěčky. Ocelot odmítá chápat západní zkušenost jako univerzální. V jednotlivých příbězích proto čerpá z lidových legend rozmanitých kultur a humorně podvrací tradiční pohádkové archetypy, společenské mýty i samotné způsoby vyprávění. Pro animátora je ostatně typické, že využívá žánr pohádky k tematizaci genderových a sociálních nerovností, mezilidského porozumění a odporu vůči autoritám. Ve všech třech příbězích protagonisté vzdorují pravidlům, která jim vnucují rodiče či společenské normy.

Jednotlivé pohádky jsou zobrazeny Ocelotovou stylizovanou poetikou čerpající z estetiky siluetové animace, ale také z afrického a východního umění. Ornamentální pozadí, ploché siluety i výrazné barevné kompozice utvářejí svět, v němž se historická přesnost podřizuje síle vyprávění a fantazie.

V prvním příběhu se mladý súdánský šlechtic Tanwekamani zamiluje do Nasalsy. Její matka jí však zakáže vdát se za kohokoli jiného než za faraona. Tanwekamani namísto násilí a dobývání volí moudrost, respekt a dialog. V druhé pohádce se ve středověké Francii malý šlechtic postaví svému krutému otci a stane se ochráncem chudých. Ve třetím příběhu si bývalý princ a nynější prodavač koblih získá srdce princezny růží. Jejich tajná láska však vyvolá hněv jejího otce, sultána. Tomu pak společně a s důvtipem vzdorují.

Michel Ocelot ve filmu Faraon, divoch a princezna vypráví o odvaze, laskavosti a lásce, které překonávají předsudky, útlak a nespravedlnost. Ocelot zároveň ukazuje, že pohádka nemusí být únikem z reality. Pohádkový žánr je naopak prostorem mezikulturní komunikace a nabízí alternativní pohled na dějiny a zároveň promlouvá také k současnosti.

Adéla Semerádová