Zatmění

Tímto formálně nejodvážnějším snímkem Antonioni svou první trilogii uzavírá. Zatímco v předchozí tvorbě zkoumá nejistotu v mezilidských vztazích, v Zatmění se stejnou optikou dívá na společenské a ekonomické vlivy transformující poválečnou Itálii.

Film začíná koncem: Vittoria (v podání excelentní Moniky Vittiové) právě ukončila jeden vztah a je emočně vyčerpaná. Krátce po rozchodu však potkává mladého burzovního makléře Piera (charismatického Alaina Delona), který svou dravostí a sebevědomím ztělesňuje nově se rodící italskou společnost. Okamžitě se začnou přitahovat. Jejich vztah se ale od samého začátku jeví jen jako dočasný.

Antonioni zasadil jejich setkání do dvou míst, která jsou pro 60. léta charakteristická – do prostředí rušné římské burzy a nových rozsáhlých obytných čtvrtí na okraji města. Obě tyto lokality zachycuje s velkou mírou fascinace i znepokojení. Objekty a budovy působí podivně autonomním dojmem, jako by se život v modernitě začínal vymykat lidské kontrole.

Slavná závěrečná sekvence patří k nejodvážnějším filmovým zakončením v dějinách kinematografie. Oba hlavní hrdinové mizí ze scény a zanechávají za sebou jen prázdná místa, kde se dřív pohybovali. Příběh se nijak neuzavírá, pozornost se přesouvá k samotnému vnímání světa, jeho struktur, rytmů, světel, zvuků a tajemství.

Hlavními hrdiny se stávají ulice, pouliční lampy, nedostavěné domy, prázdné křižovatky a reflexní plochy. Město jako by snilo a zároveň měnilo svůj ráz. Slovo „zatmění“ v názvu filmu neodkazuje ke stavu mysli, nýbrž ke stavu civilizace – film není ani tak o vzájemném nepochopení a odcizení, jako spíše o proměně. Málokterý snímek viděl budoucnost tak jasně a zároveň ji shledával tak krásnou a znepokojivou.

Valerio Calodonato, Damiano Garofalo