Sloní muž

Po natočení Mazací hlavy se Lynchovi otevřely dveře k řadě příležitostí – jednou z nich byla i adaptace knihy Frederica Trevese, doktora, který popisuje reálné setkání se znetvořeným mužem na jarmarku v 19. století. Práce pro produkční společnost Mela Brookse mu zároveň vyřešila problém s nedostatkem financí a poprvé tak pracuje s velkým filmovým štábem a několikamiliónovým rozpočtem, ale také s řadou význačných hereckých osobností – například s Anthonym Hopkinsem, Johnem Hurtem nebo Anne Bancroftovou. Právě tehdy přichází zásadní průlom v Lynchově kariéře a jeho filmu se dostává přijetí po celém světě. Sloní muž nakonec získal osm nominací na Oscara, tři ceny BAFTA, ocenění Nejlepší zahraniční film na Cenách César, čtyři nominace na Zlaté glóby, ale také Velkou cenu z Avoriazu. Kameraman Freddie Francis byl rovněž oceněn Zvláštní cenou na Cenách Kruhu londýnských filmových kritiků.

Odehrál se tu však ještě jeden zajímavý příběh. Mel Brooks byl režisérem známým primárně přes žánr komedií. Přesto se v roli producenta zasazoval o to, aby byl finální střih filmu co nejbližší Lynchově vizi a sám neváhal bojovat proti vedoucím pracovníkům Paramountu. Své jméno nakonec nechal vymazat ze závěrečných titulků, aby diváci nezískali o filmu mylnou představu.

Snad je to právě Mel Brooks, díky kterému dnes můžeme prohlásit, že Lynch neztratil nic ze svých typických rysů, přestože se pustil do natáčení životopisného filmu pro velké studio. Objevují se v něm surrealistické sekvence, černobílá kamera nebo důraz na industriální krajinu. Lynch si přivedl i některé bývalé spolupracovníky, kupříkladu zvukového designera Alana Spleta. Film zaujal i maskami z rukou Christophera Tuckera a Wallyho Schneidermana – jejich práce se stala jedním z impulzů, proč se Americká filmová akademie rozhodla od následujícího ročníku zavést ocenění za Nejlepší masky.

Stanislav Pecháč