Neviditelný život Eurídice Gusmãové

Když režisér Karim Aïnouz objevil knihu Neviditelný život Eurídice Gusmãové (v češtině vydaná v roce 2019 nakladatelstvím XYZ) mladé spisovatelky Marthy Batalhaové z brazilského Pernambuka, okamžitě prý věděl, že podle ní natočí film. Vyvstaly mu totiž vzpomínky na vlastní dětství a na realitu, která v padesátých letech minulého století panovala v Brazílii. Spolu s týmem se mu podařilo to, co si předsevzal – natočil film plný smyslnosti, hudby, dramatických momentů, slz, potu a řasenky, ale zároveň film zatížený krutostí, násilím a sexem. Film, který je otevřeně sentimentální a ubíhá v rytmu srdcí dvou hlavních postav spojených silným sesterským poutem.

Obě mají velký sen. Guida hledá pravou lásku a Eurídice se chce stát úspěšnou pianistkou. Pečlivá historická studie nám otevírá pohled na dobové Rio de Janeiro, zpodobněné do nejmenších detailů. Kamera sleduje osudy sester po jejich nuceném odloučení. Vyobrazení zkušeností dvou žen v nepokrytě patriarchální a machistické společnosti je pro diváky místy velmi tíživé. Tím spíše, když si uvědomí, že v současné Brazílii (a v dalších zemích) stále můžeme zahlédnout podobně umlčené a neviditelné ženy. Ale vše ve snímku plyne způsobem natolik nevtíravým, že i ti, kteří si na velké emoce nepotrpí, si mohou přijít na své.

Nevšední příběh se skvělou hudbou a vynikajícími hereckými výkony ohromil i porotu v Cannes, odkud si snímek v roce 2019 odnesl ocenění v sekci Un Certain Regard. Film byl vyslancem Brazílie na Oscarech v roce 2020 v kategorii mezinárodních filmů. Jen o jeden bod předstihl ve výběru na místo nominanta snímek (rovněž ověnčený cenou z Cannes) Bacurau, který je taktéž v programu letošní Filmovky. Pro Brazílii, kde umění, a to hlavně to filmové, v těchto letech zažívalo tvrdé útoky ze strany vlády, byly úspěchy obou snímků velkým zadostiučiněním.

Gabriela Šmaiclová