Dva prokurátoři

Těžko najít mezi režiséry někoho, kdo tak důkladně jako Sergej Loznica prozkoumává psychologii a morálku lidí za totality. Stalinova vláda je obdobím, k němuž se vrací opakovaně. Za dlouhých sedm let, kdy sháněl prostředky na natočení Dvou pokurátorů, sestříhal z archivních materiálů dva dokumenty: Proces (Process, 2018) a Stalinův státní pohřeb (Valstybinės laidotuvės, 2019). Jejich protagonisté – Josif Stalin a generální prokurátor Andrej Vyšinskij – stojí i v pozadí událostí režisérova nejnovějšího filmu, situovaného do doby zvané Velký teror.

Zatýkání, procesy a deportace byly tehdy na denním pořádku. Stovky tisíc lidí mizely v různých koutech nezměrného SSSR. Obvinění z vlastizrady doprovázely jemné nuance: sabotáž, špionáž, kontrarevoluce, nacionalismus, trockismus apod. Výběr byl bohatý, tresty nemilosrdné. Zoufalí vězni psali o své nevině milovanému vůdci. Jejich dopisy však neopustily zdi věznice, s výjimkou jednoho, jenž se dostal na stůl mladému prokurátorovi, který se rozhodl jeho obsah prověřit.

Autor povídky o mladém žalobci, fyzik Georgij Děmidov, byl sám obětí čistek. Když se po patnácti letech pracovních táborů na Kolymě vrátil do života, začal psát lágrovou prózu podobně jako Alexandr Solženicyn nebo Varlam Šalamovov. Děmidovovy povídky se v SSSR nikdy nevydaly a neměly velký ohlas asi po rozpadu sovětského impéria. Sergej Loznica však v příběhu o střetu idejí s ideologií uviděl materiál, jenž neztratil nic ze své aktuálnosti.

Kafkovský příběh situoval do bezútěšně klaustrofobního labyrintu chodeb dravě střežených vězeňskou ochrankou. Dlouhé statické záběry Olega Mutua nás noří do temného univerza, jehož zlověstnost podtrhuje odbarvená paleta studených tónů. Loznicovo pedantické lpění na detailech a úsilí zpřítomnit epochu skrze výmluvné tváře herců (ve stylu Ejzenštejnovy „teorie typů“) dospívá ve Dvou žalobcích k naprosté dokonalosti.

Kamila Dolotina