Město příšer

Ačkoliv snímek vychází z japonské literární předlohy z 80. let a stejnojmenného anime (1987), půjčuje si z nich jen zápletku o alternativní dimenzi plné démonů, která koliduje s naším světem. Trhlinami prostupují démonické bytosti zvané Rapteři, které loví specializovaná policejní jednotka. Z Tokia se rychle přesuneme do Hongkongu, kde Tsui Hark, coby producent, scenárista a částečně i režisér, vykresluje ve Městě příšer jednu z nejsilnějších a nejstylizovanějších filmových verzí města zmítaného nejistotou před rokem 1997.

Uvnitř chaosu pátrá dvojice policistů po původu nové drogy, která vede k démonovi jménem Daishu (Tatsuya Nakadai). A hodiny tikají. Čas je jedním z ústředních motivů Města příšer – na nejnižší úrovni rámuje vyšetřování, v hlubší rovině pak odkazuje k implicitnímu deadlinu blížícího se roku 1997. Film však tento motiv rozvíjí ještě dál: v jedné z klíčových scén hrdinové doslova bojují s hodinami, zatímco Hongkong postupně kolonizují monstra přicházející zvenčí. Čas neplyne jen v pozadí, stává se aktivní silou formující vyprávění i tematické vyznění snímku.

Rozpolcení jsou i hrdinové Ken (Jacky Cheung), Taki (Leon Lai) a Gaye (Michelle Reis), neustále pátrající po vlastní identitě v nepřehledném světě. Jednoznační nejsou ani záporáci, jejichž těla se za pomoci praktických efektů brutálně mění na živoucí zbraně. Stylizací může Město příšer připomenout Blade Runnera (Blade Runner, 1982), v démonické tělesnosti pak evokuje Tetsua (Tetsuo, 1989) či Carpenterovu Věc (TheThing, 1982). Rozdíly mezi lidmi a démony se v rovině těla i identity stírají podobně, jako Hark a Peter Mak rozpíjejí hranice mezi žánry. Snímek startuje jako kyberpunková kriminálka, brzo se přidá tělesný horor i melodrama a vrcholí jako trikově neuvěřitelný rytířský epos. Stylistická extravagance naprosto dominuje narativní logice a podřizuje si vyprávění. Výsledkem je jedinečná směs žánrových trendů a politické úzkosti.

Dan Krátký