Zemřeš ve dvaceti

Celovečerní debut režiséra Amjada Abua Alalyho se stal historickým milníkem – po bezmála třiceti letech neviditelnosti súdánské kinematografie zaznamenal mezinárodní úspěch, zejména pak díky uvedení na festivalech v Torontu a v Benátkách, kde také získal ocenění Luigiho De Laurentiise za nejlepší debut. Připojuje se tak k narůstající tendenci africké kinematografie z poslední dekády – do značné míry zapříčiněné čím dál častějšími koprodukcemi s evropskými zeměmi a filmovými laboratořemi na velkých evropských festivalech. Sérii historických úspěchů zakončil i jako první súdánský film vyslaný na Oscary.

Cesta filmu je nápadně podobná jiným snímkům z africké sekce, s nimiž sdílí i ústřední konflikt mezi tradičním a moderním světem. Věštba zde není jen narativním spouštěčem děje, ale vícevýznamovou metaforou pro tradici, náboženskou víru a politickou represi. To z filmu nutně nečiní dílo protináboženské, nicméně zobrazuje způsoby, jakými může být víra využita k ovládání druhých. Boj mladého Muzamila proti předurčené smrti je tak proto také bojem proti politické moci.Tento ideologický střet se stává průvodním znakem africké kinematografie – zejména pokud hovoříme o koprodukčních filmech, určených západnímu festivalovému publiku.

Samotný vznik snímku Zemřeš ve dvaceti není mimořádný pouze v mezinárodním kontextu, ale i v samotném Súdánu – od získání nezávislosti v roce 1956 se totiž stal teprve osmým natočeným celovečerním filmem. V prostředí s neexistující filmovou infrastrukturou se navíc úspěch nerodil vůbec snadno – produkce filmu probíhala během nepokojů súdánské revoluce na severu země. V prostředí dlouhodobě trpícím politickou nestabilitou, absentujícími lidskými právy a cenzurou se tak Alalyho debut stal jakousi formou manifestu. Není náhodou, že nakonec postavy nacházejí osvobození právě skrze umění filmu a literatury.

Stanislav Pecháč