Canterburská povídka

„Každý světa kout / má svého svatého a má svou pouť. / A v Anglii se táhnou všemi směry / z každého hrabství k městu Canterbury.“ Když tyto verše vepsal anglický básník Geoffrey Chaucer do prologu slavných Canterburských povídek (1387), nemohl tušit, že se na ně budou o více než 550 let později odvolávat Michael Powell a Emeric Pressburger.

Novodobých poutníků je ve válečné alegorii Canterburská povídka o poznání méně, než bylo těch středověkých. Do Canterbury míří z různých důvodů tři mladí osamělí lidé: seržant britské armády Peter, americký voják Bob a londýnská „landgirl“ Alison, která chce na venkově pracovat místo mobilizovaných mužů.

Krátce po nočním příjezdu do vesničky v hrabství Kent napadne Alison tajemný muž v uniformě a polije jí vlasy lepidlem. Protože pachatel již dříve zaútočil na několik místních dívek, Alison požádá oba své nové přátele, aby jí ho pomohli vypátrat.

Černobílé drama, které nasnímal Erwin Hillier se smyslem pro realismus i lyričnost zároveň, začíná jako film ze středověké Anglie. Vazba na Chaucerovu sbírku povídek není jen v názvu. Volně přejímá i téma „poutní cesty“, jejíž účastníci směřují do Canterbury, aby dostali požehnání, nebo učinili pokání. Do válečných let se příběh elegantně přehoupne po pár minutách „kubrickovským“ přechodem, kdy se letící dravec na obloze promění ve stíhačku Spitfire.

Film odráží Powellův láskyplný vztah k rodnému Kentu i k anglickým tradicím, historii, řemeslům, lidem a krajině, tedy ke všemu, za co stálo ve válce bojovat. Snímek vznikal ve specifické atmosféře, neboť zachycuje Canterbury poznamenané jizvami války po nacistickém bombardování. Canterburská katedrála, v níž Powell jako chlapec zpíval ve sboru, se stává až mystickým zhmotněním národní hrdosti (interiéry se však musely natáčet v její studiové replice).

Drama, jež mělo premiéru krátce před vyloděním Spojenců v Normandii, bylo ale ve své symbolice neuchopitelné pro diváky i mnohé kritiky. Ti mu navíc vyčítali i morálně velmi sporné vlastenecké motivace „útočníka s lepidlem“. Canterburská povídka je prazvláštní válečný film. Jeho výjimečnost tkví v propojení těžkých světských i duchovních témat s každodenním životem rázovitých venkovanů, fantaskními prvky – a nakonec i se skutečnými zázraky.

Tomáš Seidl