Otázka života a smrti

Michael Powell a Emeric Pressburger ve filmu Canterburská povídka zdůraznili důležitost anglo- amerického spojenectví v době války. Romantické drama Otázka života a smrti mělo pomoci zlepšit napjaté poválečné vztahy obou zemí. The Archers ale téma, navržené filmovou divizí Britského ministerstva informací, zpracovali jako pozoruhodně nejednoznačnou surrealistickou alegorii.

Anglický pilot Peter se druhou květnovou noc roku 1945 chystá vyskočit z hořícího bombardéru, ačkoli nemá funkční padák. Těsně před jistou smrtí se spojí s americkou radistkou June a zamiluje se do jejího hlasu. Přestože by měl být mrtvý, do letecké sekce na onom světě se nedostaví, což vyvolá zmatek mezi tamějšími byrokraty. Zázrakem přeživší Peter je proto nucen před Nejvyšším soudem požádat o prodloužení svého pobytu na Zemi.

Příběh se paralelně odehrává ve dvou světech: jeden je reálný a druhý „existuje pouze v mysli mladého letce, jehož život a představivost násilně ovlivnila válka“. Michael Powell se rozhodl zkombinovat barevný film s monochromatickým, aby oba světy odlišil. Zvolil ale opačný přístup než tvůrci pohádky Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, 1939). Zatímco fantazijní sekvence kameraman Jack Cardiff nasnímal černobíle, scény odehrávající se v reálném světě hýří barvami Technicoloru.

Klíčovou scénou je soud v obřím amfiteátru, při němž o život pilota RAF zápolí dva světy. Reálným ekvivalentem imaginárního tribunálu je operace Peterova mozku, kdy o jeho život bojují chirurgové. Během přelíčení na onom světě musí Peterův obhájce čelit předpojatému žalobci, který kvůli odlišným národním charakterům zpochybňuje vztah anglického letce s americkou dívkou. V 18. století totiž padl jako první Američan britskou kulkou ve válce za nezávislost a všechny Angličany nesnáší.

Poetická fantazie je plná jiskřivých dialogů. Svou bezprostředností zaujme i herecké obsazení v čele s Davidem Nivenem, který postavě Petera vtiskl romantičnost a vtip. Metafyzický příběh o síle lásky fascinuje technickou vynalézavostí i vizuálními efekty, zejména modernistickou architekturou onoho světa s obřím eskalátorem, zjevnou variací Jákobova žebříku. I proto byl film v americké distribuci uveden pod věcně zavádějícím názvem Stairway to Heaven (Schody do nebe).

Tomáš Seidl