Ulička v ráji

Dá se říci, že Frič filmového Haase stvořil, ačkoliv do srdcí diváků se zapsal již jako obchodník Richard Načeradec v Innemannově adaptaci Poláčkových Mužů v offsidu (1931). Frič jeho mimořádný talent konverzační komiky vytěžil ihned poté, kdy jej obsadil do role polního lékaře Otty Katze v první zvukové verzi Haškova Švejka (Dobrý voják Švejk, 1931). Po dvou letech tápání se Haas spolu s Fričem spojili při práci na scénáři filmu Život je pes (1933). Tato wildeovská hříčka plná převleků a bláznivých zvratů, v níž se Haas představil v hlavní dvojroli, naplno potvrdila jeho hvězdný status. V následujících letech šel z filmu do filmu, hrál hlavní role v pražském Národním divadle, natočil celkem pět celovečerních filmů jako režisér. Můžeme se jen ptát, jak by se jeho život vyvíjel dál nebýt dějin, které ho v devětatřicátém vyhnaly z Evropy, o život šlo z rasových důvodů v tu chvíli jak jemu, tak jeho milované manželce Bibi…

V Uličce v ráji se zřetelně v roce 1936 pokoušel o svou osobitou verzi Chaplinova Kida (The Kid, 1921) a potenciál scénáře, který psal Haas spolu s mladým filmovým nadšencem Otakarem Vávrou, byl podle tehdejších německých filmových producentů tak vysoký, že Frič získal prostředky na to, aby natočil paralelně prakticky zrcadlovou verzi snímku v němčině, a to s věhlasným Hansem Moserem.

Ulička v ráji je přitom střídavě lehce a těžce sentimentální příběh s možná až příliš na sílu akcentovanou sociální strunou a život mu neúnavně po celou dobu stopáže kromě Haasova hereckého výkonu a nezpochybnitelného smyslu pro humor především Frič s Ottou Hellerem. Haas se ve své roli snaží zdařile vzepřít stereotypu dobrosrdečných milovníků či svéhlavých tyranů. Svého pohodného Tobiáše podává zpočátku nezvykle křehce ztišeně. O to lépe fungují konverzační scény, ve kterých dostane prostor projevit svůj originální (sebe)ironický humor. Skvěle mu navíc sekundují další herci Národního divadla, především Zdeněk Štěpánek v roli padoucha Gustava. Heller s Fričem si pak užívají četné chaplinovské narážky a především díky jejich vkladu si film udržuje i po letech solidní dynamiku a vizuální kouzlo omšelých uliček kdesi na konci světa.

Aleš Říman