Alfie

Caine se pokoušel prosadit u filmu od počátku padesátých let, a to bez jakéhokoliv formálního hereckého vzdělání. Hned dvakrát si volil herecký pseudonym (vlastní jméno Maurice Micklewhite bylo dle jeho agentů nepoužitelné), umělecké jméno Caine údajně našel na plakátu k filmu Vzpoura na lodi Caine (The Caine Mutiny, 1954 ) režiséra Edwarda Dmytryka. K tomu, že se nakonec v polovině 60. let po mnoha letech živoření umělecky prosadil, mu paradoxně pomohl jeho londýnský cockney akcent, který byl ještě o dekádu dříve vnímán jako handicap. V Případu Ipcress ztvárnil drsného agenta pohybujícího se na hraně či rovnou za hranou zákona, zároveň ale obyčejného Londýňana, což bylo zjevné i foneticky. Svého akcentu užil i při budování Alfieho, je nedílnou součástí jeho role. Caine tohoto hejska a sebestředného pitomce ale zároveň obdařil i nezpochybnitelnou a odzbrojující chlapeckou naivitou, jeho neuvěřitelná schopnost ubližovat lidem působí naprosto upřímně a zároveň nezáměrně. Alfie zjevně není zlý člověk, jenom mu vlastní hloupost neumožňuje překročit horizont vlastního ega. Je to vlastně postava neobyčejně tragická a pozoruhodná ve své neobvyklé ambivalenci.

Režisér Lewis Gilbert (známý především svými třemi bondovkami Žiješ jenom dvakrát / You Only Live Twice, 1967; Špión, který mě miloval / The Spy Who Loved Me, 1977; a Moonraker / Moonraker, 1979) se rozhodl ve filmu ponechat důležitý stylistický prvek odkazující k divadelnímu původu látky. Alfieho promluvy do kamery nám umožňují odhalit dechberoucí hlubinu jeho prázdnoty, zároveň je ale tato důmyslná demolice čtvrté stěny nekonečným zdrojem zábavy.

Caine se mimo jiné během práce na Případu Ipcress a Alfiem spřátelil s kameramanem Ottou Hellerem, o kterém se později obdivně a s úctou vyjádřil hned v několika rozhovorech. Oceňoval jeho schopnost využít kameru k tomu, aby vytvořil autentickou a živou atmosféru Londýna šedesátých let. Podle něj Hellerova práce pomohla dát filmu realistický a syrový vizuální styl, který podtrhoval temné i humorné stránky příběhu. Alfie pro Cainea znamenal jeho první nominaci na Oscara a vstupenku do Hollywoodu. Pro Hellera pak další nominaci na cenu BAFTA a jeden z posledních velkých filmových úspěchů.

Aleš Říman