Všichni dobří rodáci

Všichni dobří rodáci bývají označováni za nejzásadnější film Vojtěcha Jasného. A jistě právem, vždyť jeho poetická kronika proměn moravské vsi a jejích obyvatel pod tlakem poválečných politických a společenských změn si stihla odvézt dvě významné ceny z Cannes a podle českých filmových kritiků patří do první trojice nejlepších československých filmů 20. století. Ale sám Jasný přiznával, že by to byl patrně dosti odlišný film, nebýt vkladu Krumbachové a kameramana Jaroslava Kučery. Ano, Kučera, jenž se vzpíral při vzájemné spolupráci na Démantech noci jejím nekonvenčním nápadům a z projektu stále více couval ve prospěch svého asistenta Ondříčka, se v letech 1966–1970 stal Esteřiným klíčovým spolupracovníkem a společně stvořili v tomto období výtvarnou koncepci hned pěti významných barevných projektů (krom Rodáků např. Sedmikrásek či Ovoce stromů rajských jíme, 1970). Jako by měli pro barvu společný smysl, cit. Začteme-li se do výtvarného scénáře Všech dobrých rodáků, který zpracovala Krumbachová a dochoval se v jejím archivu, jako by se nám před očima začal objevovat konkrétní obraz výsledného filmu. V barvách objevovala skryté významy, metafory, působivá vyznění.

Přitom horečné životní i pracovní tempo, kterému se na konci šedesátých let plně oddala, vedlo k tomu, že se značně změnila i podoba její vlastní realizace kostýmních návrhů. Jako by neměla čas na skici a hledala zdánlivě jednoduchá, nebo řekněme spíše organická řešení. Vojtěch Jasný vzpomíná v dokumentu Pátrání po Ester (2005) na to, jak se Krumbachová vydala pro kostýmy na místo natáčení do Bystrého u Poličky (filmový obraz Jasného rodné moravské Kelče vznikl na Českomoravské vrchovině) a tam a v blízkém okolí ošatila herce přímo od tamních sedláků. A že to byl vynikající nápad. Poetický nadrealismus Všech dobrých rodáků se tak i díky tomu odráží od minimalistické reality skutečného venkovského života.

Aleš Říman