Faunovo velmi pozdní odpoledne

Nešlo o autorský projekt, ale o adaptaci povídky Jiřího Brdečky Faunovo značně pokročilé odpoledne (1966), kterou se do filmové podoby snažil hned několikrát převést sám autor společně s Martou Kadlečíkovou. Ta se snad měla podílet i na verzi scénáře z roku 1981, ale od projektu posléze odstoupila. Míra podílu Krumbachové na výsledné podobě filmu byla značná – na výtvarné stránce spolupracovala s Janem Malířem a zjevně přímo navazuje na poslední autorskou spolupráci s Věrou Chytilovou ve filmu Ovoce stromů rajských jíme. Detaily narušených či tlejících částí rostlin společně s najazzlou variací Jiřího Stivína na Faunovo odpoledne Clauda Debussyho jsou všudypřítomnou metaforou disonance nastupujícího stáří hlavního hrdiny. Faunův svět také zdařile charakterizuje přeestetizované panoptikum jeho podkrovního malostranského bytu, které ostře kontrastuje se šedivou sterilitou stověžaté osmdesátkové Prahy.

Scenáristky psaly hlavní postavu podle Jiřího Brdečky, ale přímo s vizí Leoše Suchařípy v této roli. Suchařípovo naprosto originální (ne)herectví činí z Fauna, samolibého staromilce a rutinního svůdce nem tudom mladých dívek (řečeno slovy Věry Chytilové), na jedné straně groteskní karikaturu egoisty, který se dopouští ve vnímání světa stále stejných chyb, a proto mu nikdy nemůže porozumět, na straně druhé politováníhodného člověka, který si začíná uvědomovat život až na prahu stáří, jemuž se snaží všemožně uniknout. Jan Bernard si velmi dobře všiml, že jde vlastně o mužský ekvivalent obou Marií ze Sedmikrásek.

Díky azylu Krátkého filmu, vedeného ve zvláštním režimu záhadným fantomem československé moderní historie Kamilem Pixou, se tak po Věře Chytilové či Františku Vláčilovi mohla alespoň na chvíli vrátit ke své práci i šedesátiletá Ester Krumbachová. Ve stejném roce pak nakrátko našla pracovní útočiště ve FS Gottwaldov, kde vytvořila výtvarnou podobu pohádky O statečném kováři.

Aleš Říman