Démanty noci

Němcova adaptace Lustigovy rozsáhlejší prózy Tma nemá stín, navazovala na jejich spolupráci při realizaci režisérova absolventského snímku Sousto. Oběma se dostalo významných ocenění v mezinárodních soutěžích, zejména Velká cena na Mezinárodním filmovém festivalu v Mannheimu pro Démanty noci je dnes vnímána jako průlomový úspěch československé nové vlny. Přitom ještě filmová povídka i literární scénář tandemu Lustig¬-Němec působí o mnoho konvenčněji než výsledný celek. Jako by režisér klíč k vyprávění a stylistickému pojetí jednoduchého příběhu o útěku dvou chlapců z transportu smrti našel až v průběhu natáčení a postprodukce. Svůj podíl na tom nepochybně měli kameramani snímku Jaroslav Kučera a Miroslav Ondříček, střihač Miroslav Hájek a v neposlední řadě Ester Krumbachová.

Němec oslovil Krumbachovou ke spolupráci, protože na něj velmi zapůsobila její práce na jiné z Lustigových adaptací počátku šedesátých let, Brynychově Transportu z ráje. Všiml si, jak moc její kostýmy přispívají hereckému pojetí charakterů postav. Po první pracovní schůzce si Krumbachová okamžitě vyžádala scénář a fascinovanému Němcovi nabídla jeho dramaturgické uchopení. Přitom její angažmá jako kostýmní návrhářky Démantů noci naráželo na vžitou představu, že podobné filmy nikoho takového nepotřebují, na rozdíl kupříkladu od snímků historických. Prosadil jej snad velký zastánce Němcovy vize Jan Procházka.

V pojetí Krumbachové se na plátně nesetkáváme se vžitými kostýmními stereotypy. Uprchlíci z transportu smrti nejsou oblečení do pruhovaných lágrových stejnokrojů, velmi rychle odhazují i kabáty s velkými iniciálami KL (Konzentrazionslager). Krumbachová vnímala kostým jako „fantom zjevu herce, magnet poutající pozornost diváka“. Proto pracuje se sebemenšími detaily a jimi vědomě ovlivňuje hereckou akci. Přílišnou dynamiku pohybu Ladislava Janského omezí tím, že uřeže knoflíky vpředu na saku, aby si je v mrazivém počasí musel na hrudi přidržovat. Knoflíky naopak využije na rukávech a kapsách pro akcent směrem k absurditě, nesmyslnosti reality války. Neherce, které našel pro role starců z domobrany Hynek Bočan v sudetských starobincích, zase neoblékla do otrhaných uniforem, ale do jejich vlastních, téměř dvacet let starých nedělních šatů včetně archaických hodinek. To už bylo moc i na renomovaného kameramana Jaroslava Kučeru, který se dle vzpomínek Miroslava Ondříčka vzepřel s tím, že to panoptikum paní Krumbachové filmovat nebude. Ten je tak kameramanem oněch snových, nadreálných vizí, Ondříček vytvořil ve výsledném filmu jeho drsnější, realistickou složku.

Aleš Říman