O slavnosti a hostech

Že půjde o velmi kontroverzní projekt, bylo zřejmé už z lektorských posudků, kdy zejména ten z pera Jana Klimenta působil velmi zlověstně. Procházkova autorita a stranická pozice přesto dokázala projekt dlouho před dílčími útoky chránit. Samotné natáčení proběhlo v pohodové atmosféře a v rekordním čase v červnu a červenci 1965, zúčastnění členové štábu i fascinovaní neherci obsazení do hlavních i vedlejších rolí vzpomínali na jeho plynulost danou pečlivou přípravou scénáře i uvolněným přístupem Šofra s Němcem k natočenému materiálu (záběry se prý točily maximálně dvakrát). Krumbachová tak jako v jiných filmech pracovala s již existujícími kostýmy z barrandovského fundusu, které upravovala, případně s částmi oblečení, jimiž typově charakterizovala postavy (barety, koženkové kravaty a kloboučky, obuv...).

Krombachová s Němcem a Šofrem komponovali vyprávění ve statických obrazech inspirovaných vlámskými a holandskými zátišími, Manetovou Snídaní v trávě či Goyovými grafickými listy z cyklu Los Caprichos. Text pod jedním z nich lze chápat jako poselství celého snímku: Svět je maškaráda. Tvář, šat a hlas, všechno je předstírané. Všichni se chtějí zdát tím, čím nejsou, všichni klamou a nikdo se nezná... Rozhovory skupin hostů jsou důsledně nabízeny ve fragmentech a jejich prázdnota má zjevnou oporu kdesi v Kafkovi, Ionescovi či Beckettovi. Tvůrci zamýšlené podobenství o lidské lhostejnosti a hlouposti bylo zakódováno natolik univerzálně, že si v něm každý divák mohl akcentovat své významy. Na to však československé mocenské struktury zjevně nebyly ani v polovině šedesátých let připravené.

Servisní kopie byla přijata šéfy tvůrčí skupiny Švabík – Procházka v srpnu 1965 bez potíží. Nic nenasvědčovalo tomu, že bylo právě dokončeno dílo, které zapříčinilo Němcův vyhazov z Barrandova, o který se zasloužil prezident Antonín Novotný. Ten prý po soukromé projekci dle Procházkova svědectví skákal po závěsech až po tyč nahoře, a v hostiteli dokonce spatřoval karikaturu samotného Lenina. Společně se Sedmikráskami tandemu Chytilová – Krumbachová se film stal příkladem, kudy umělecká cesta v žádném případě vést nesmí a uváděn byl nakonec jen v omezené distribuci.

Aleš Říman