Pension pro svobodné pány

Film vznikl v roce 1967, tedy v období vrcholící tvůrčí svobody československého filmu, premiéru měl až v roce 1968. Režisér Jiří Krejčík, představitel starší filmařské generace, se zde setkává s jednou z nejvýraznějších osobností nastupující nové vlny – Ester Krumbachovou. Ta je pod filmem podepsána jako výtvarnice a autorka kostýmů. Přestože se na filmu nepodílela scenáristicky ani režijně, její přínos jako obvykle dalece přesahuje běžné pojetí výtvarné profese.

Právě na Pensionu pro svobodné pány lze dobře pozorovat charakteristický způsob Krumbachové práce s filmovým prostorem. Pension není realisticky zachyceným londýnským domem, ale stylizovaným prostředím s vlastními pravidly. Dlouhé chodby, schodiště, dveře i jednotlivé pokoje fungují jako součást přesně komponované divadelní mašinérie, která určuje rytmus komedie i pohyb postav. Londýn zde není konkrétní město, nýbrž imaginární prostor – literární kulisa, v níž je důležitější atmosféra než geografická věrnost.

Stejně významnou roli hrají kostýmy. Krumbachová je nechápe jako pouhou dobovou ilustraci, ale jako prostředek charakterizace. Každá z hlavních postav získává vlastní vizuální identitu: Anděla působí současně nevinně i provokativně, elegantní Mulligan skrývá komickou nejistotu a Halibut se svou stylizací blíží téměř klaunské figuře. Kostým není doplňkem hereckého výkonu, ale jeho rovnocennou součástí.

Právě tento film potvrzuje, že Ester Krumbachová nebyla pouze kostýmní výtvarnice. Její skutečný přínos spočíval ve vytváření významotvorného prostoru. Interiér, rekvizita, barevnost i oděv u ní nikdy nejsou neutrální dekorace, ale aktivně utvářejí způsob, jakým divák film vnímá. Pension pro svobodné pány tak dokazuje, že Krumbachová byla především architektkou filmového světa – tvůrkyní prostředí, které samo vypráví příběh.

Aleš Říman