Spiklenci slasti

Film Spiklenci slasti vznikl rozpracováním krátkého scénáře Bleděmodrovous z počátku sedmdesátých let. Autor jej po více než dvaceti letech proměnil v mnohovrstevnatý celovečerní film, který představuje jeden z nejodvážnějších a zároveň nejvýraznějších počinů Jana Švankmajera. Surrealistická černá groteska z roku 1996 se zcela beze slov ponořuje do světa skrytých tužeb, fetišů a obsesivních rituálů, které si šestice osamělých postav vytváří jako soukromý prostředek úniku z každodenní reality. Místo klasického vyprávění či psychologického vysvětlování nabízí film sled paralelně se prolínajících situací, v nichž se banalita všedního života proměňuje v absurdní, znepokojivou i komickou podívanou.

Švankmajer zde poprvé ve své celovečerní tvorbě otevřeně tematizuje erotiku jako jednu z klíčových oblastí surrealistické imaginace. Inspiruje se Freudovým střetem principu slasti a principu reality, přičemž sexualitu nevnímá jako provokaci samotnou, ale jako prostor osobní svobody vzdorující civilizačním a společenským normám. Film s ironickou hravostí kombinuje motivy fetišismu, sadomasochismu, mechanického opakování i „černé magie“ a postupně odhaluje hlubší téma moderní existence: zoufalou osamělost lidí neschopných skutečné komunikace.

Výjimečnost filmu spočívá také v jeho formální podobě. Přestože je Švankmajer považován především za mistra animace, ve Spiklencích slasti ustupuje triková složka do pozadí a výrazně větší prostor dostává práce s herci. Animace se objevuje jen v několika minutách filmu, především v podobě pixilace a loutkové stop-motion animace, o to silněji však zasahuje do celkové atmosféry. Nezapomenutelný je zejména Jiří Lábus v roli upoceného trafikanta fascinovaného televizní hlasatelkou – groteskní i znepokojivé figury člověka pohlceného vlastní obsesí.

Jan Jendřejek