Zločiny budoucnosti

Zločiny budoucnosti usazují diváka spíše než do kinosálu na sál operační. Svými výjevy trochu řežou, provokují i odpuzují. A podobně jako u chirurgického zákroku tnou do živého za účelem léčby nebezpečného společenského nádoru.

Scénář k filmu, tehdy ještě zvanému Painkillers, napsal David Cronenberg už v roce 1998. Projekt se mu ale nepodařilo zrealizovat. S odstupem ani ne deseti let ostatně v rozhovoru oznámil, že o něj ztratil zájem.

Když v roce 2021 oznámil herec Viggo Mortensen jejich chystanou čtvrtou filmovou spolupráci, ukázalo se, že jde právě o odložený scénář, který Cronenberg zpracoval beze změn. Na plátna kin se tak vrátil ve svém klasickém sedmdesátkovém a osmdesátkovém stylu.

Dystopický body horor pod názvem Zločiny budoucnosti měl premiéru v roce 2022 na festivalu v Cannes, kde se dočkal zhruba šestiminutového potlesku vestoje. Kromě klasicky cronenbergovsky explicitního či nechutného stylu film zaujal i uchopením klíčových témat současnosti, jakými jsou tělo či identita.

V blíže nespecifikované budoucnosti, kam je snímek zasazen, se totiž proměňuje funkce, vnímání a podoba lidských orgánů, což vede avantgardní umělce k performativním deformacím vlastních těl. Kromě sebe samotných tak otevírají i otázku, zda člověk každé (po)doby není jen jedním z mostů lidské evoluce, ne její finální normou a formou. Přijmeme tělesnou jinakost za vlastní identitu, nebo ji naopak ve jménu naší představy lidství potlačíme?

Pohrávání si s člověkem jako s hmotou je častým motivem Cronenbergovy tvorby. Výjimkou není ani film z roku 1970 s identickým názvem Zločiny budoucnosti, který paradoxně nemá žádnou přímou návaznost na snímek z roku 2022. Dokazuje ale, že ani po 50 letech Cronenberg nepřestává s (doslovným) otevíráním civilizačních ran, které byly zaceleny dřív, než mohly být skutečně zahojeny.

Šimon Gogola