Slepá ulička

Gangsterova (Lionel Stander) neomalenost kontrastuje s Angličanovou (Donald Pleasence) krotkou povahou. Zatímco Dickie je urostlý, hlasitý a mluví nezaměnitelně chraplavým hlasem, drobný George se vyhýbá konfliktu, seč může. Mnohem asertivnější je hravá a promiskuitní Teresa, která jedná zcela bez rozmyslu a nebojí se vetřelci bránit. Zpočátku pomalé tempo začne nabírat spád, když se tři protichůdné povahy dostanou do sváru.

Slepá ulička je auteurským dílem, jež nelze jednoznačně zaškatulkovat. Samotné formální postupy, jichž užívá, jsou inovativní a zřetelně ovlivněné francouzskou novou vlnou; jedna scéna například běží sedm a půl minuty bez jediného střihu. I ze žánrového hlediska je film obtížně zařaditelný. V různých chvílích se podobá hororu, thrilleru, temné komedii a tragédii. Podobně by šel zhodnotit i režisérův debut Nůž ve vodě, v němž také vystupuje pár, do jehož všední reality vstoupí nečekaný vliv zvenčí. V obou případech pak manželé soupeří s cizincem v sérii nepředvídatelných mocenských her.

Polanski napsal scénář spolu s Gérardem Brachem, kterého potkal v Paříži. Ve Francii však projekt nikdo nechtěl podpořit a jediným potenciálním zájemcem byla britská distribuční společnost Compton Cinema Group. Ta financování odsouhlasila pod podmínkou, že režisér nejprve vyrobí tradičnější horor. Vydělávala totiž v té době převážně díky erotickému obsahu a chtěla zlepšit svou image v očích veřejnosti. Polanski a Brach tak dostali svolení natočit Slepou uličku teprve po úspěchu Hnusu (Repulsion, 1965). Složitě vybojované natáčení nicméně neprobíhalo bez komplikací. Kromě nepříznivého severoanglického počasí ho provázely také neshody mezi herci a režisérem. Tyto okolnosti nakonec přispěly k mimořádně tísnivé atmosféře výsledného filmu.

Ema Fischerová