Nájemník

Režisér zde ztvárňuje Poláka, který se nastěhuje do nového pařížského bytu, jehož předchozí nájemnice spáchala sebevraždu bez jediného zřejmého důvodu. Na základě různých artefaktů, jež po ženě v bytě zůstaly, se hrdina snaží sestavit obraz jejího života. Jeho snahy ho však začnou pohlcovat. Zprvu zdrženlivý a poklidný člověk se stane popudlivým a paranoidním. S postupem času začíná ztrácet kontakt s realitou.

Za zavřenými dveřmi však hrdina útěchu rozhodně nenachází. Největší strach v něm totiž vzbuzuje přísný postarší pronajímatel a rázná paní domácí. Ti pevně trvají na tom, aby každý v jejich budově dodržoval přísný řád. Každý, kdo vyčnívá z davu – třeba protože pochází z ciziny –, bude také náležitě potrestán. Jde o součást širší konspirace namířené proti samotnému protagonistovi, nebo je jeho sousedská komunita jen nezvykle upjatá?

Na rozdíl od předešlých dvou dílů volné trilogie, Hnusu (Repulsion, 1965) a Rosemary má děťátko (Rosemary’s Baby, 1968), se Nájemník vyhýbá jasným odpovědím. Divák si tak celou dobu klade otázku, zda jsou nadpřirozené jevy skutečně součástí hrdinovy reality, nebo se jen ocitáme v jeho pomatené hlavě. Filmová řeč střídavě nahrává oběma verzím: někdy jasně rozlišuje mezi vnější realitou a subjektivním vnímáním, jindy nás nechává tápat. Protagonistův možný skluz do šílenství pak doprovází čím dál tím složitější strunové aranže, širokoúhlé objektivy a nekončící záběry snímané kamerou hladce proplouvající prostorem.

Největší hrůza však nepramení z neschopnosti rozeznat, co je a není pouhá představa, nýbrž ze skutečnosti, že hrdina ztrácí kontrolu nad jediným, co by mělo patřit jen jemu: nad vlastní identitou. Jednotlivé scény jsou pak jako střípky rozbitého zrcadla, které dohromady tvoří pomalý psychologický horor, neustále balancující na hraně mezi příčetností a šílenstvím.

Ema Fischerová