Dahomey

Snímek slouží zejména jako komentář ke kolonialismu, ale i jako symbolický akt „dekolonialismu“. Polidštěním kulturních artefaktů skrz voiceover jim příznačně dodává hlubší hodnotu než jen tu materiální a dělá z nich takřka živoucí válečné rukojmí cizího režimu. Režisérka proto využívá i záběrů bezpečnostních kamer z pařížského muzea, které takovou interpretaci rovněž podporují. Nejexplicitněji pak kritikazaznívá zapojením záběrů studentské debaty z beninské univerzity, které jsou prostříhávány s putováním sochy.

Režisérka Mati Diopová kombinuje dokumentární žánr s poetickým filmem, zejména prostřednictvím personifikované dřevěné sochy krále Géza, který vládl Dahomejskému království (dnešní Beninská lidová republika) až do své smrti v roce 1858. Ten k divákům promlouvá hlasem haitského spisovatele a básníka Makenzyho Orcela a popisuje své pocity z návratu do vlasti, odkud byl před více než stoletím uloupen francouzskými kolonialisty. I přes nesmírnou hodnotu tohoto kulturního dědictví se však ukradených artefaktů vrací pouze 26, přestože jich pařížské Muzeum na nábřeží Branly celkově vlastní až 7000 (všechno kolonialisty uloupené mimoevropské artefakty).

Pravděpodobně doposud nejúspěšnější senegalský film v historii, jemuž se podařilo získat nejvyšší ocenění na loňském ročníku MFF v Berlíně, tedy Zlatého medvěda za nejlepší film. Širšího uznání se mu nicméně dostalo po celém světě, mimo jiné se zapsal i dvěma nominacemi v kategoriích Nejlepší evropský film a Nejlepší dokumentární film na Evropských filmových cenách. Diopovou navíc nikdo nemůže považovat za tzv. one-hit wonder, úspěch slavila již se svým debutem Atlantique (Atlantique, 2019), za nějž byla oceněna Velkou cenou poroty na festivalu v Cannes. V současnosti se jedná o jedno z nejvýraznějších jmen africké kinematografie. Oba její filmy byly vyslány jako senegalští zástupci na Oscary.

Stanislav Pecháč