Sedmikrásky

Geneze filmu byla nesnadná a dlouhá. Z původně realistického příběhu o vyloučení svobodomyslné mladé studentky herectví ze studia (nerealizovaný scénář Rajče Matylda, na kterém pracovala Chytilová s Ludvíkem Aškenazym a Jiřím Menzelem) se v bolestech v roce 1965 rodily Chudobky, příběh dvou mladých dívek, které se scházejí s muži, využívají je a v hnusném světě, který je obklopuje, hledají dobrého člověka. Chytilová scénář psala s Pavlem Juráčkem, který si později typicky juráčkovsky na stránkách svého deníku stěžoval, že Chytilová chodila s jeho scénářem za Suchým, Vyskočilem a Krumbachovou, aby jí poradili a pomohli, že prý napsal něco, co nemůže udělat.

Pravda je, že Krumbachovou poslal za Chytilovou Ladislav Fikar (básník, někdejší šéfredaktor Československého spisovatele, v roce 1965 vedoucí tvůrčí skupiny Šmída–Fikar). A „dotyk Krumbachové“ zafungoval takřka okamžitě. Podle vzpomínek Věry Chytilové to byla právě Ester, kdo ji přesvědčil, že nezáleží na příběhu, dokud si neujasní téma. A to nakonec našli v destrukci. Prázdnota a destruktivní podstata soudobého lidského života vedou hlavní postavy pojmenované Krumbachovou jako Marie I a Marie II k tomu, že s dětskou radostí ubližují a ničí a mají z toho radost, protože destrukci a faleš za život logicky zaměňují. Pro Krumbachovou byl takovýto filosofující přístup k látce typický, prokázala to i ve slavných spolupracích s Janem Němcem. Společně s Jaroslavem Kučerou pak vše podtrhli originálním estetickým řešením snímku, opírajícím se o poučené kompozice obrazů, symboliku a specifickou prací s barvou.

Vznikla tak groteska i moralita, film, ze kterého opravdu čišela imaginace a svoboda, film, který na Západě přečetli jako feministický film hájící právo žen na svobodu chování, film, jehož výtvarnou stránku obdivoval i Andy Warhol. Ale také film, který byl v tehdejším Československu poslanci Národního shromáždění označen za provokaci a znesvěcení toho, co je každému občanu drahé.

Aleš Říman