Mrtvé oči Londýna

Západoněmecké adaptace románů Edgara Wallace (1875–1932), v Německu známé jako „Edgar-Wallace-Filme“, představují jeden z nejpopulárnějších a nejdéle trvajících fenoménů v dějinách evropské kinematografie. V letech 1959 až 1972 vzniklo několik desítek snímků, které zaznamenaly mimořádný komerční úspěch a položily základy modernímu evropskému krimi thrilleru. Charakteristickým rysem těchto filmů byl i stálý ansámbl oblíbených herců. Diváci tak sice chodili na nové příběhy, ale na plátně vídali známé tváře, které napříč sérií fascinujícím způsobem střídaly role vyšetřovatelů, obětí i rafinovaných padouchů.

Úspěch „wallaceovek“ v 60. letech 20. století byl dokonalou souhrou správného načasování, společenské nálady a vynikajícího producentského instinktu. Tato díla divákům nabízela únik z reality, ale zároveň přesně trefila skryté psychologické potřeby tehdejšího publika, které se stále vyrovnávalo s dědictvím nacismu. V příbězích byl zločin často organizován tajnými spolky, zdánlivě ctihodnými institucemi nebo maskovanými vůdci, kteří manipulovali ostatními. Na konci však vždy zasáhla státní autorita (Scotland Yard) a nastolila spravedlnost.

Ráz „wallaceovek“ zpočátku definoval režisér Harald Reinl. Mrtvé oči Londýna znamenaly pro celou sérii zásadní zlom, protože na režisérskou stoličku poprvé usedl Alfred Vohrer, který do nich vnesl dravější práci s kamerou, makrodetaily na vyděšené oči obětí, bizarní způsoby vražd a sadistické padouchy. Vohrerovy filmy byly na tehdejší dobu velmi násilné – právě on posunul detektivky směrem k hororu a předznamenal nástup italského žánru giallo.

Ačkoliv úvodní titulky hrdě odkazují na literární klasiku Edgara Wallace z roku 1924, film je ve skutečnosti spíše remakem britského hororu The Dark Eyes of London (Mrtvé oči Londýna, 1939) s Belou Lugosim. Němečtí tvůrci převzali více prvků z této starší adaptace než ze samotné knižní předlohy, přičemž děj obohatili o dynamičtější tempo odpovídající své době.

Václav Brabec