Povstaň, děvče

Dá se artový film dělat na zakázku a může být výsledek nespoutanější a obrazoborečtější než festivaly ověnčená díla? Na tyto otázky pozitivně odpovídá celovečerní debut filmařského samouka Willyho Bognera, zpřítomněného na LFŠ již sportovním spektáklem Oheň, led a dynamit (Feuer, Eis & Dynamit, 1990). Zatímco jeho generační souputníci provolávali smrt taťkovu kinu a podepisovali Oberhausenský manifest, Bogner sbíral poháry v lyžování. Jeho vášní ale byla filmařina, které se mohl věnovat, když spojil funkci vedoucího rodinné značky sportovních oděvů s jejich propagací formou bombastických krátkých lyžařských filmů.

Dynamický styl těchto reklam vedl k angažmá Bognera coby kameramana a choreografa lyžařské honičky v bondovce Ve službách Jejího Veličenstva (On Her Majesty's Secret Service, 1969). Když se ho na place zeptal zástupce United Artists, jestli neví o nějakém domácím nováčkovi, protože by se studio chtělo svézt na lukrativní vlně mladého německého filmu, navrhl Bogner, že jim něco natočí sám.

Kvůli výchozímu požadavku studia tak Bognerův celovečerní debut trčí jako bizarní úkaz nejen z jeho filmografie, jež jinak zásadně tematizuje zimní sporty, ale také z celé dobové produkce. Jeho absurdní fraška o milostném trojúhelníku, tvořeném překrásnou dívkou, jejím zazobaným šéfem a idealistickým hipíkem, se zhlíží v tématech a postupech nového německého filmu, k nimž ale přistupuje jako k žánrovým klišé, se kterými si může bezmezně hrát.

Vyprávění o moci, vzdoru a svobodě se stává prostorem pro formalistické řádění motivované dadaistickou nahodilostí i novovlnnou eklektičností. Bogner tu dovádí s kamerou i vyprávěcími konvencemi, baví se možnostmi filmu oproštěného od okovů realismu a vzdává hold oblíbeným velikánům od Clauda Leloucha po Bustera Keatona. A do toho si střihne řadu slapstickových gagů i akčních honiček. Prostě tak trochu Godard à la Michael Bay.

Jiří Flígl