Hostinec ukrutných šťabajzen

S vídeňským režisérem, hercem a občasným scenáristou Rolfem Olsenem se publikum „Filmovky“ už seznámilo před čtyřmi roky díky drsné kriminálce Krvavý pátek (Blutiger Freitag, 1972). Bohatá, desítky titulů čítající filmografie tohoto plodného tvůrce je rozkročena mezi komediemi, melodramaty i horory, vzhledem k dobovým trendům se však proslavil zejména kriminálkami a thrillery.

Do takových škatulek lze zařadit i tuto decentní exploataci, snažící se sice šokovat a vyvolat pohoršení, avšak pomocí spíše umírněných prostředků. Na počátku se setkáme s mileneckou dvojicí, jejíž plán na vykradení obchodu se ukáže jako překvapivě nepromyšlený. Muž utíká a dobrosrdečná, zamilovaná Betty je poslána za mříže. Zde se v souladu se subžánrem filmů o ženách ve vězení, který byl populární hlavně mezi 60. a 80. lety 20 století, setkává se sadistickou vrchní dozorkyní (s příhodným příjmením Nipple), lesbickým párem, nevinnou a zcela nezkaženou spoluvězeňkyní a samozřejmě také s mučicí variantou skotských střiků. Nesourodý kvintet trestankyň pod vedením radikalizované Betty se dostává na svobodu a odbržděné ženy se po vzoru vlivné exploatační klasiky Faster Pussycat, Kill! Kill! (Přidej, číčo! Zabíjej! Zabíjej!, 1965) rozhodně nedrží zpátky. Groteskní vraždy se střídají s podvazkovými tanečky, zběsilé tempo nepolevuje ve vrstvení dalších a dalších podzápletek a Rolf Olsen šponuje morální paniku publika na maximum – dejte ženským trochu prostoru a svobodomyslné děvy se nezastaví téměř před ničím!

Betty se svými kolegyně terorizují hlavně okolí jednoho motorestu, který by se měl nacházet na Skotské vysočině – natáčení západoněmecké produkce přitom probíhalo v okolí italského Terstu. Nabízí se otázka „proč“, avšak v tomto ani jiných případech není potřeba si jí nechat kazit dojem z filmu obdobně hravého jako jeho soundtrack. Jakmile zazní ústřední rocková vypalovačka Dirty Angels, nezbývá než se nechat unášet klokotající žánrovou směsí, z níž každou chvíli vyvře něco trochu jiného.

Mojmír Sedláček