Emilia Pérez

Jacques Audiard se ve své dosavadní tvorbě věnoval především příběhům o násilných mužích a mlčících ženách. V posledních letech ovšem začíná experimentovat s žánrovými konvencemi, jejich překračováním a vzájemným mísením. Po westernovém snímku Bratři Sistersovi (The Sisters Brothers, 2018) a vztahovém portrétu Paříž, 13. obvod (Les Olympiades, Paris 13e, 2021) se filmem Emilia Pérez přesouvá do muzikálové polohy.

Emilia Pérez zprostředkovává příběh Rity, vyhořelé právničky žijící v hlavním městě Mexika, jemuž vládne zločin. Rita veškeré profesní úsilí věnuje obhajobě kriminálníků a vrahů místo jejich usvědčování. Po setkání s mocným šéfem drogového kartelu Manitasem se její život náhle změní. Manitas v utajení prochází tranzicí, aby mohl žít jako žena Emilia. Touží po svobodné existenci v souladu se svým vnitřním já a současně se chce očistit od své násilné minulosti. Tato přeměna má dalekosáhlý dopad jak na Ritu, která má tento proces právně i prakticky umožnit, tak na celý svět organizovaného zločinu, kterému Manitas dříve vládl.

Jacques Audiard tak vypráví o změně, která přesahuje individuální osud. Akt tranzice režisér symbolicky přirovnává k celospolečenské proměně směrem k větší solidaritě. Postavy se vymaňují z rolí, které jim přisoudil okolní svět. Mění tím nejen samy sebe, ale také životní podmínky kolem nich. Audiard ovšem současně předkládá otázku, zda je možné překročit minulost a stát se novým člověkem, potažmo společností?

Emilia Pérez je nadsazenou filmovou reflexí o identitě, moci, vykoupení a změně. Francouzský tvůrce zpochybňuje rigidní pravidla také žánrovým experimentem. Balancuje mezi muzikálem, melodramatem a drsným thrillerem. Snímek vyvolal také četné kontroverze. Část diváků a kritiků mu vyčítala regresivní přístup k trans postavám i samotné mexické kultuře, což vyvolalo důležitou diskusi o etice a citlivosti reprezentace trans tematiky.

Adéla Semerádová