Buzíci

Provokativní snímek, jenž do francouzských kin nalákal přes pět milionů diváků, znamenal zlom v kariéře Bertranda Bliera. Takříkajíc přes noc udělal hvězdu z něj i dosud málo známého hereckého tria ve složení Gérard Depardieu, Patrick Dewaere a Miou-Miou. Stvrdil, že přísná cenzura ve věcech zobrazování sexuality, násilí i sexuálního násilí se stala minulostí, a vyvolal velká očekávání ohledně Blierových dalších projektů.

Celkem pochopitelně si Buzíci, které Blier natočil podle vlastního románu, našli mnoho zapřisáhlých odpůrců. Těžko tomu mohlo být jinak, když hlavními hrdiny učinil autor dva chuligány, kteří neberou ohled na nic a na nikoho. Pro Jean-Clauda (Depardieu) a Pierrota (Dewaere) je celý svět otevřeným krámem, z něhož čerpají „oběživo“, které zrovna potřebují: peníze, auta, ženy… Epizodický děj filmu sestává z černohumorných i znepokojivých eskapád, jež prožívají.

Zatímco kritik Roger Ebert, který Buzíky striktně odmítl, viděl v ústřední dvojici pokrytecké antiburžoazní revolucionáře, podle akademika Guye Austina svým filmem Blier podvrací mačo stereotypy (a současně objektivizuje ženy, aby to nebylo tak jednoduché). Spisovatel Michel Houellebecq v románu Elementární částice zase připomíná Blierův kasovní trhák jako jeden z těch, jejichž úspěch „nastolil komerční relevanci ‚mladé‘ kultury, založené hlavně na sexu a násilí, která v dalších desetiletích dobývala další a další podíly na trhu.“

Zatímco v Blierově hraném debutu Kdybych byl špión zůstávala kontrakultura přítomna v symbolické rovině, sešněrovaná konvencemi kriminálního žánru, Buzíci představují její bezděčný výhřez, jenž lze snadno obhajovat i kritizovat z nejrůznějších pozic. Výrazné autorské dílo o marném hledání hranic, jež příznačně začíná in medias res a postrádá klasický závěr, neohraničil ani čas. Provokuje i dnes, opět v jiných kontextech.

Jan Bergl