Hej rup!

Komika V+W, ačkoliv tak silně inspirována hvězdami němých grotesek (tolikrát zmíněný obdiv k Charliemu Chaplinovi, Haroldu Lloydovi či Busteru Keatonovi…), se ovšem příliš silně opírala o slovo a o řeč, a tak se (nepočítaje tři Voskovcovy němé role mimo autorskou dvojici, z nichž Ríša v Pohádce máje, 1926, ho stál členství v Devětsilu) rozhodli natočit film až v počátcích éry zvukové. První dva pokusy ovšem vzbudily spíše rozpaky. Snaha spojit a oživit úspěšné divadelní výstupy a spojit je v originální film narazila hned na několik úskalí. Zatímco Pudr a benzín, 1931, selhává především dramaturgicky, neboť Voskovec s Werichem se jako pejsek s kočičkou snaží natočit úplně všechno, o čem kdy snili, a film je neobyčejně překombinovaný žánrově i co do zápletky, o poznání jednodušší a přímočařejší komedii Peníze nebo život, 1932, zase chybí dynamika, drive, a při vší úctě k velké osobnosti českého avantgardního divadla, režiséru Jindřichu Honzlovi, i filmovost jednotlivých scén i sekvencí.

Pro svůj třetí společný film se tak V+W spojili se stále zářivější režijní hvězdou československého zvukového filmu Martinem Fričem a scenáristou Václavem Wassermanem. Zatímco na prknech Osvobozeného divadla se stále otevřeněji obraceli proti fašismu a totalitám, v původním scénáři nazvaném Hej-Rup a podepsaném společným pseudonymem Formen otevírají problematiku nezaměstnanosti a sociální nerovnosti, v době všeobecného hospodářského úpadku 30. let celosvětově aktuální. Natočit na takto závažné a navíc politicky exponované (a nutno říci i zneužitelné) téma lehkou veselohru hollywoodského střihu vyžadovalo skutečné mistrovství. A to jak autorské a herecké (Voskovec s Werichem poprvé díky scénáři vytvoří na plátnech kin zapamatovatelné postavy se skutečným charakterem, k tomu zdařile používají prostředků v tom nejlepším slova smyslu okoukaných od svých zmiňovaných idolů), tak režijní a obrazové. Heller s Fričem obohacují dosud těžkopádné Voskovcovy a Werichovy filmové pokusy o vizuální gagy, Frič pak poprvé skutečně režijně využije geniální Ježkovu hudbu. Úspěch u diváků a (nejen) levicové kritiky byl značný. Z dvojice V+W se mohla stát úspěšná značka evropské či dokonce světové filmové produkce (svědčí o tom i jejich poslední společný film, Svět patří nám, 1937). Žili ale v příliš složité době, která jim verš „peklo nebude, ráj se vrací“ vyvrátila s nebývalou razancí.

Aleš Říman