Kdyby tisíc klarinetů

Zatímco divácké přijetí Klarinetů bylo nesporné, dobová kritika se s výsledným filmem smiřovala mnohem hůře. Televizním režisérům Roháčovi a Svitáčkovi byla vyčítána fragmentárnost a nesourodost snímku, dané přehnaným důrazem na aranžmá dílčích hudebních čísel, přílišná revualita na úkor filmovosti, ale i nesourodé tempo a přílišná délka filmu. Tyto výhrady jsou skutečně na místě, ale s odstupem více než šedesáti let, které uplynuly od premiéry, spíše stále více vystupují jeho klady. Film snad jako jediný v kontextu československé kinematografie dokáže svěže a prožitě ilustrovat jedno z nejúnavnějších klišé protiválečné propagandy po roce 1948 – pojďme přestat válčit a nechme se unášet krásou životu, zpívat a tančit a potom se nám všem bude žít lépe. Poetika divadla Semafor vycházela mimo jiné z toho, že dokázala poukazovat na absurditu vezdejšího světa bez přílišné existenciální úzkosti, Suchý se Šlitrem tak činili navíc civilně a se zjevnou nadsázkou. A ve světě urputně vzývaného doslovného realismu dokázali realitu rekonstruovat z metafor a stylizovaných znaků. Jejich protiválečné podobenství, jichž už museli mít doboví diváci plné zuby, tak působilo hravě a lehce.

A přispívaly k tomu nejenom nádherné písně dvojice S + Š, ale i výtvarná stylizace zvolená Ester Krumbachovou. Krumbachová dokázala pomocí kostýmu najít vizuální identitu jednotlivých typů postav (zpěváci, televizní štáb, vojáci, civilní obyvatelé), zároveň dokázala pomocí rekvizit a dekorací podtrhnout symbolickou podstatu sdělení. Byť po celý profesní život v socialistickém Československu narážela na absenci vhodných kvalitních látek a materiálů a i kvůli tomu dle jejího názoru postrádal výsledný snímek švih a eleganci, její podpis na Klarinetech je stejně výrazný jako v případě Suchého a Šlitra, jen není viditelný na první pohled.

Aleš Říman