Ježíši, ty víš

Ulrich Seidl nechtěl vyrobit dokument, který by kritizoval katolickou církev nebo by slavil její okázalé rituály. Hlavními hrdiny Ježíši, ty víš nejsou žádní náboženští fanatici, ale šestice běžných lidí, jimž jejich silná víra pomáhá vyrovnat se s různými životními obtížemi. Místo obřadů a mší tak ve středu filmu stojí soukromé modlitby, plné důvěrných přiznání.

Aktéři zde pocházejí z různých prostředí a potýkají se se širokou škálou problémů. Ženu středního věku trápí, že její nemocný manžel propadá cynismu. Na rozdíl od ní je muslim a odlišná vyznání obou manželů občas vedou ke konfliktu. Mladý vysokoškolský student se v rodině také nesetkává s pochopením pro svou víru. Rodiče i prarodiče mu vytýkají, že v kostele tráví příliš mnoho času. On zde však rozjímá nad složitými tématy: přiznává se třeba, že občas mívá sexuální fantazie a že bojuje s přijetím své vlastní mužnosti.

Modlitby se proměňují v dlouhé monology, vyprávění strastiplných životních příběhů i doznání k hříchům. Polohlasná slova se rozléhají v prázdných kostelních stěnách, což jim dodává na váze. Výpovědi bývají prokládány nemluvnými výjevy z běžného života hrdinů: pozorujeme je třeba při cvičení nebo domácích pracích. Kamera zůstává statická, jako by nechtěla odvádět pozornost od samotných aktérů a jejich slov.

Sám Ulrich Seidl vyrostl v hluboce zbožném prostředí – jeho rodiče si dokonce přáli, aby se stal knězem. V dospívání však režisér začal bojovat proti jejich autoritářské výchově i proti katolictví jako takovému. Když ho oslovili televizní producenti, aby natočil film na téma víry, vyložil si nabídku také jako příležitost zamyslet se nad vlastním komplexním vztahem ke katolické církvi. Výsledný film téma prezentuje s odstupem a vykresluje šest citlivých portrétů.

Ema Fischerová