Julien Donkey-Boy

Julien Donkey-Boy představuje první neevropský pokus natočit film v souladu s pravidly manifestu Dogma 95. Americký experimentální režisér HarmonyKorine zde spolupracoval se zkušeným kameramanem Anthonym Dodem Mantlem, který natočil například Rodinnou oslavu Thomase Vinterberga nebo MifuneSørenaKragh-Jacobsena. Původní video nechal režisér překopírovat na 16mm a posléze převést na 35mm materiál, čímž vznikl výsledný charakteristický zrnitý efekt.

Čerstvě po premiéře provázely film kontroverze, podle některých kritiků se totiž dostatečně nedržel zásad manifestu. Mezi jemu vytčenými prohřešky tak zaznělo například použití skrytých statických kamer (místo předepsaného ručního natáčení), nediegetické hudby, speciálních efektů i uvedení režisérova jména v závěrečných titulcích. Možná právě díky neustálému narušování pravidel, která svazují jak tvorbu konvenční, tak tu spjatou s manifestem, se však filmu daří vykreslit hlavního hrdinu a jeho vnitřní svět s dostatečnou empatií a hloubkou.

Julienovookolí je plné různorodých a excentrických postav. Každý člen jeho rodiny má své vlastní návyky a fixace: mladší bratr posiluje, kdekoliv to jen jde, sestra hraje na harfu a vymýšlí jméno pro své dítě, zatímco otec (mimochodem ztvárněný německým režisérem Wernerem Herzogem) truchlí nad svou zesnulou ženou a snaží se vyléčit vlastní žal sirupem, který pije z boty. I mimo domov se hrdina pohybuje napříč rozmanitými společenskými skupinami. Mezi jeho známé a přátele patří třeba muž narozený bez rukou, skupina nevidomých, černošský albín z Alabamy nebo malý chasidský chlapec.

Se svými nekonvenčními přáteli zažívá Julien pocit sounáležitosti a stejné vřelé (možná až příliš vřelé?) pouto existuje mezi ním a jeho sestrou, která chvílemi zastupuje jejich matku. Film tak alternuje mezi obtížně sledovatelnými scénami, které živě evokují Julienovy bolestivé myšlenky a pocity, a hřejivými momenty plnými solidarity a empatie.

Ema Fischerová