Maria

Film tvoří mozaiku života a díla americko-řecké pěvkyně Marie Callasové. Režisér se obrací k tématu slávy, samoty a tichého rozpadu. Snímek je zasazen do roku 1977, kdy Callasová už několik let nevystupuje na světových pódiích. Pobývá v izolaci ve svém pařížském bytě, kde s ní mladý reportér nahrává rozhovor. Callasová se pokouší najít svůj ztracený hlas. Prostřednictvím útržků se ponořujeme do zkreslených, nostalgických a bolestných obrazů minulosti. Její vzpomínky na vyrůstání, vykořisťování i společenskou senzacechtivost se jako stíny promítají do přítomnosti.

Od většiny biografických snímků se Maria liší tím, že se nepokouší o chronologický výklad života protagonistky. Larraín osobnost Callasové rozkládá a opět skládá, systematicky boří a ustanovuje mýtus operní divy. Larraín snímkem poukazuje na to, jak byla umělkyně konstruována společností a médii a jak se tento obraz liší od jejího zranitelného já. Maria Callasová je zhmotněním nedosažitelného archetypu, jenž vede k sebedestrukci.

Sám Pablo Larraín pak o filmu prohlásil: „Nikdo neví, co se dělo v bytě Marie Callasové. Víme, kdy zemřela, víme, kdo byli její přátelé, víme, kdy vystupovala tam a tam, ale spoustu věcí nevíme. Miluji tu postavu. Chráním tu postavu. Chráním její odkaz.“ Larraín tak tvoří především mnohovrstevnatou skládanku emocí, evokací, traumat a paměťových stop (re)konstruující osobnost Callasové. Výsledkem je také pozoruhodná vizuální forma. Ta prostupuje od dokumentární estetiky přes noirové sekvence až po dekadentně stylizované malířské obrazy.

Film měl premiéru v hlavní soutěži na festivalu v Benátkách a Angelina Jolieová za svou roli získala nominaci na Zlatý glóbus. Kritiky je také ceněná proměnlivá stylizace snímku, za kterou si kameraman Ed Lachman vysloužil nominaci na Oscara. Maria je mnohoznačný a pulzující portrét ženy, jejíž hlas je více než zpěv. Je to paměť, bolest, pýcha, sebevyjádření, ale také poslední zbytek kontroly.

Adéla Semerádová